Janovi učedníci už jsou na cestě za svým učitelem, ale Ježíš ještě hovoří o roli, kterou měl tento reformátor při přípravě Izraele na příchod mesiáše:"A všechen lid, který ho slyšel, i celníci dali Bohu za pravdu tím, že přijali Janův křest. Ale farizeové a zákoníci zavrhli úmysl, který Bůh s nimi měl, když se nedali pokřtít od Jana...
Čemu tedy připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají? Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: 'Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste neplakali,'
Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno - říkáte: 'Je posedlý.' Přišel Syn člověka, jí a pije - říkáte: 'Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!' Ale moudrost je ospravedlněna u všech svých dětí." (Lukáš 7,29-36)
Ježíš se tu velice otevřeně vyslovuje na adresu židovských duchovních. Ukazuje na to, jak jim nic není vhod. Pokud se objeví někdo, kdo zaujme národ víc než oni, vždy na něm najdou něco, co použijí k tomu, aby se pokusili snížit jeho popularitu.
Jana kritizovali za to, jak se oblékal a co jedl. Nelíbil se jim jeho životní styl. Sami žili v přepychu a rádi se dobře oblékali. Janův prostý život v nich probouzel hlas svědomí a oni proto měli potřebu ho umlčet. Měli rádi hostiny, kde se scházela ta správná společnost a kde se při jídle mohly vést hluboké teologické rozpravy. Jan se takové hostiny nikdy nezúčastnil, protože to považoval za rozežranost, když viděl tisíce chudých, kteří často neměli co jíst.
Ježíš se oblékal normálně, takže za oblečení ho kritizovat nemohli. Také jeho strava se nelišila od toho, co jedla většina Židů. Tím tedy duchovní neprovokoval. Daleko horší to bylo s učením. Když Jan učil o pokání, duchovní mohli namítnout, že oni ho vlastně nepotřebují, protože žijí vzorným životem. Jenže Ježíšovo učení ukázalo, že mají také dost svých problémů, a proto by měli prožít pokání...
Nejvíc jim vadilo, že se Ježíš nechával pozvat na hostiny od lidí, kterými oni sami pohrdali. Stoloval s lidmi, kteří si to podle nich nezasloužili. Místo, aby tyto lidi pořádně napomenul, tak s nimi hodoval.
Farizeové a zákoníci jsou důkazem toho, že stará lidová moudrost "kdo chce psa bít, hůl vždycky najde", je pravdivá. Tito lidé dokázali zkritizovat každého, kdo se jim nelíbil, nebo kdo ohrožoval jejich výsadní postavení.
Ježíš jim ve svém kázání ukazuje, že dobře ví, o čem si povídají, když jsou spolu ve své vybrané společnosti. Dokonce si je dovolí veřejně zkritizovat a teď je ještě navíc přirovnává k dospívajícím dětem, které se dohadují na ulici. Tím vším je chce vyprovokovat k tomu, aby se konečně jednou kriticky podívali sami na sebe. Zatím byli mistry v kritice všech okolo sebe, teď mají použít své mistrovství v pohledu na svou vlastní osobnost.
Jak se k tomuto ostrému a přímému poselství duchovní elita národa postaví? Na první pohled se zdá, že se všichni na Ježíše ještě víc naštvali. Lukáš tu ale po Ježíšově řeči přidává další příběh, kterému se budeme věnovat až příště. Podívejme se alespoň na jeho úvod: "Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu."(Lukáš 7,36)
Jeden z farizeů se nad jeho řečí neurazil, ale pozval ho na hostinu k sobě domů. Lukáš tu nepopisuje pohnutky tohoto muže a tak můžeme věřit, že byl jedním z těch duchovních, kteří cítili, že je nejvyšší čas na reformu náboženského života. Nejen těch ostatních, ale hlavně u samotných duchovních.
Ježíš nabídku přijímá. Přestože byl ve svém kázání vůči farizeům velmi kritický, nepřestává mu na nich záležet. Měl je rád, a proto si moc přál, aby i oni prožili pokání. Přestože farizeové a zákoníci už plánují jeho smrt, on bojuje za to, aby jednou nemuseli zemřít smrtí, ze které už nebude vzkříšení. Zatímco jejich kritika má ublížit jeho popularitě, ta jeho má přinést změnu, na jejímž konci bude spasení lidí, kteří víc než na Boha, v této oblasti spoléhají sami na sebe a své zásluhy. Ježíš to ví, a proto se je snaží zachránit. Zdá se, že alespoň u jednoho z nich by se mu to mohlo povést.
