Už vícekrát jsem se přesvědčil o tom, že ten, kdo rád pomlouvá, je velice alergický na to, když si někdo druhý dovolí pomluvit jeho samotného. To je pak oheň na střeše. Pokud ale sám šíří pomluvy, tak je vše v pořádku.
Pomluvy existovaly i v době, kdy psal Šalomoun knihu Kazatel, protože se jim věnuje i on:
"Nevšímej si všeho, co se povídá,
jinak se dozvíš, co o tobě vypráví ten,
kterého zaměstnáváš." (Kazatel 7,21)
Vzpomínám, jak jsem se o sobě jednou dověděl něco, co jsem sám netušil. Už ani nevím, co jsem to měl tehdy spáchat, ale zpráva obsahovala místo a čas mého smrtelného hříchu. Byla to sobota a já tehdy měl být v Bratislavě. Problém byl v tom, že tu sobotu jsem měl kázání ve svém sboru.
Jak už to tak chodí i v církvi, zpráva se rychle šířila, až se nakonec dostala ke mně. Protože jsem věděl, že to není pravda a měl jsem na to i důkaz, začal jsem pátrat, kdo s tou lží přišel.
Přes deset nebo dvanáct lidí jsem nakonec došel až k osobě, která tuto novinu pustila do světa. Zeptal jsem se jí, kde na to přišla, když přece musela vědět, že to, co tvrdí, je nesmysl. Její odpověď mne šokovala: "Mně se to hodilo." To bylo vše, co jsem se od ní dověděl. Žádná omluva, žádný pocit, že by se styděla nebo jí to bylo líto...
Od té doby vím, že nemá smysl pátrat po původu pomluv. Pokud se týkají mne, pak je lepší nad vším mávnout rukou a jít dál.
Když slyšíme slovo pomluva, většinou se nám vybaví někdo, kdo je známý tím, že rád pouští různé neověřené drby. Pokud zrovna řeším problém s pomluvou, neměl bych zapomenout, že Šalomoun ještě dodává:
"Vždyť musíš přiznat,
že jsi sám také někoho pomluvil." (Kazatel 7,22)
Táta ve svém kázání vyprávěl příběh o knězi, který měl ve své farnosti drbnu, která ve vesnici způsobila spoustu "pekla". Přemýšlel, co s tím.
Jednoho dne poslal této ženě vzkaz, aby vzala nejlepší peřinu, kterou má a přišla s ní na faru. Pak spolu šli do kostelní věže. Když vystoupali až nahoru, vzal její peřinu, rozpáral ji a peří vytřepal z malého okénka. Pak ženě vrátil prázdnou peřinu a vyzval ji, aby si nyní šla peří posbírat. Ta začala hudrovat, že to není možné a on jí mohl vysvětlit, že její pomluvy jsou stejné, jako to peří. Také je není možné vzít zpět...
Asi nemá smysl řešit, když mne někdo pomlouvá. Možná bych místo omluvy zase uslyšel: "Mně se to hodilo." Něco jiného je, když někdo pomlouvá mé blízké. V takovém případě bych se měl postavit na jejich obranu.
Šalomoun mne ale vede k zamyšlení nad tím, co říkám já sám. Když svrbí jazyk a člověk má chuť říci na adresu druhého něco peprného, měl by si vzpomenout na tu drbnu, která se z okna kostelní věže dívala, jak vítr odnáší peří z její nejlepší peřiny.
Není důležité, kolik lidí pomluvami ublížilo mně. Daleko důležitější je, abych sám nedělal to samé. Čisté svědomí je víc než dobrá pověst.
