“Chci tě do své firmy, protože jsi křesťan a máš zásady. Potřebuji na to místo někoho, komu mohu věřit na sto procent...“ Těmito slovy zdůvodňoval mému bratrovi bývalý spolužák svou lukrativní nabídku. “Vždyť jsme se neviděli víc jak patnáct let. Vůbec nemůžeš vědět, zda jsem se od té doby nezměnil.“ Ale spolužák trval na svém...
V článku “Bůh nemá vnuky“, na který navazuji, jsem psal o tom, jak se člověk stává křesťanem. Podle Bible je k tomu potřeba křest, kterému předchází poznání Boha a přijetí Ježíše jako svého pána. Tento proces se někdy nazývá znovuzrození.
Nový křesťan je podle tohoto obrazu malé, čerstvě narozené dítě, miminko. Miminka většinou umí tři věci: sát mléko, vyjadřovat svým hlasem své pocity i potřeby a pak se také umí vyprazdňovat. Pokud však vyrůstá ve starostlivé péči rodičů, každý den se učí něco nového.
Člověk, který prožil znovuzrození, je na tom podobně. Na začátku neumí téměř nic, ale může den za dnem růst, pokud se svěří do Boží výchovy.
Při své práci pastora jsem občas volán k nemocným do nemocnice. Snažím se chodit v době návštěv, abych zbytečně nerušil. Jednou jsem musel jít v jinou dobu. Na oddělení jsem se představil a požádal vrchní sestru, aby mne dovedla k nemocnému. Její reakce mne překvapila: “Zase jeden takový, co si myslí, že jenom proto, že je farář, je něco víc než ostatní!“
Po skončení návštěvy jsem se za vrchní sestrou na chvíli zastavil. Tušil j sem, že její reakce vychází z nějaké nepříjemné zkušenosti s člověkem, který jí skutečně dával najevo, že je lepší, jenom proto, že je křesťan. Nemýlil jsem se.
Křesťan je člověk, který poznal svou vlastní slabost a hledá oporu u Boha. Jeho základní vlastností by měla být pokora. Proto apoštol Pavel vybízí: “Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě...“ (Bible, list Římanům 12)
Na začátku je křest. Po něm by měl následovat další růst a postupná proměna života. V duchovní oblasti je růst velice proměnlivá záležitost. Znám křesťany, kteří ho prožívají každý den. Mění se druhým před očima. Ale jsou i takoví, jejichž duchovní život se zasekl hned někde na samotném počátku...
Líbí se mi termín praktikující křesťan. Je to člověk, který křesťanství nechápe jen jako příslušnost ke své církvi, ale křesťanství je pro něj každodenní růst v poznání Boha i každodenní proměna života.
Jsou křesťané lepší něž ostatní lidé? To je špatně položená otázka.
Křesťan by se neměl srovnávat s lidmi okolo sebe, ale s Kristem. Jen tak bude mít motivaci pro celoživotní růst. Pavel napsal: “Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně.“ (Bible, 2.Korintským 3)
I křesťané jsou jenom lidé. Mají právo dělat chyby a mýlit se. Jsou hříšní a většinou si jsou svých hříchů vědomi. Nejsou lepší než ostatní. Proto apoštol Pavel proto přiznává: “Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě...“ (Bible, 1.list Timoteovi 1)
Někdy příště se podíváme na problém, který občas potká každého křesťana: "Mám pocit, že jsem stále stejný, někdy se mi zdá, že jsem dokonce ještě horší, než dřív." Co s tím?
