Čtyřicátý čtvrtý žalm nemá v záhlaví jméno autora. Možná bychom o něm mohli říci, že to byla jedna z židovských zlidovělých písní, kterých je ve sbírce žalmů víc.
Při jeho čtení mám pocit, že ho napsal někdo, kdo prožíval něco podobného, jako Jób. I my se můžeme dostat do situace, kdy se nám zdá, že se vše postavilo proti nám, kdy necítíme Boží přítomnost ani jeho požehnání a vypadá to, jako bychom neměli nikoho, kdo by nám pomohl, nebo se nás zastal. To se nám klidně může stát i uprostřed církve. Co s tím?
Žalmy jsou jedinečné v tom, jak nás učí nenechat si nic pro sebe. Nemá cenu se užírat tím, co mne trápí. Mám to pěkně od plic "vyzpívat" svému Bohu, stejně jako neznámý autor čtyřicátého čtvrtého žalmu, který pokračuje ve svém žalozpěvu:
"Sousedům jsme pro smích,
vítaný terč jejich posměškům.
Strefují se do nás ve svých příslovích,
významně nad námi pokyvují hlavou." (Žalm 44,14+15)
Fyzické týrání je hrozné. Psychické ale dokáže lidskou sebedůvěru nahlodat ještě hůře než bití a mučení. Vzpomínám na má školní léta. Bylo to v době budování socialismu, kdy byl mezi nepřátele lidu zařazen i věřící člověk. Dokonce i prvňáček, jehož táta byl kazatelem.
Už na základní škole jsem se kvůli víře svých rodičů setkal s posměchem i urážkami učitelů, kteří naváděli mé spolužáky, aby se přidali k jejich snaze. Pro malé dítě to nebylo vůbec jednoduché.
Ono to není snadné ani pro dospělého. Zvlášť, když je šikanován pro svou víru a necítí podporu své rodiny, třeba i té duchovní. Ještě hůře je, když se dostaví dojem, že s námi není ani náš Bůh. Srdce najednou plní otázky i pochybnosti.
"Naše pokoření stále znovu vnímám,
červenám se nad tou ostudou,
když slyším ty urážky a posměch
a nepřítel si vychutnává pomstu." (Žalm 44,16-17)
Z vlastní zkušenosti vím, že nejhorší jsou situace, kdy si člověk zaviní své problémy sám. Pokud je na začátku výsměchu mých nepřátel mé selhání, je to o to těžší. Ďábel mi našeptává, že tentokrát už mi Bůh neodpustí. Říká: "Víš, proč ti Bůh neodpovídá na tvé modlitby? Protože už tě zavrhl. Jsi ztracen!"
Libí se mi pokračování žalmu:
"Přes to všechno, co nás pohltilo,
nezradili jsme a nezrušili smlouvu,
neotočili se jako korouhvička,
neuhnuli o krok ze tvých cest,
i když si nás smrtonosnou pouští
tvoje ruka umanula vést." (Žalm 44,18-20)
To, že se mi podaří zhřešit, ještě neznamená, že je vše ztraceno. Pokud stojím o Boží odpuštění, on mi ho dává. Někdy mne ale učí, abych si nezvykal ve svém duchovním životě spoléhat na pocity. To, že se mi zdá, jako by mne Bůh neslyšel, ještě neznamená, že tomu tak je. I v takové chvíli platí Boží ujištění: "Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já jsem s tebou, abych tě spasil a vysvobodil, je výrok Hospodinův." (Jeremiáš 15,20)
