V Bibli jsou místa, která nás někdy moc nepotěší, protože vedou ke změně života. Jsou v ní ale také texty, které zní mým uším daleko přitažlivěji. Patří k nim i slova Šalomouna, na která se dnes zaměříme.
Šalomoun pozoruje svět a zjišťuje, že bez Boha se jen těžko hledá smysl toho, co děláme. Prohlásí, že není důležité, jak začneme. Proto také může tvrdit, že bohabojným lidem bude dobře, zatímco bezbožníky čeká smrt.
Pak přidá zajímavou myšlenku:
"Rozhodl jsem se tedy, že budu velebit radost,
protože pro člověka není na světě nic lepšího
než jíst a pít a radovat se
po všechny dny jeho krátkého života,
které mu Bůh dává." (Kazatel 8,15)
Mám rád jídlo a když mám plné bříško, tak je mi lépe, než když mi v něm kručí hlady. Umím také vychutnat dobré jídlo. Patřím k těm šťastným, kterým chutná i obyčejný chleba s cibulí nebo brambory s podmáslím nebo kyškou. A když je obojí domácí, tak to si pomlaskávám ještě víc.
Tak takové myšlenky mi probíhají hlavou, když čtu Šalomounova slova o tom, že jíst a pít a radovat se je to nejlepší na světě.
Je to ale pravda?
Fakt není nic lepšího a smysluplnějšího, než si stále dokola plnit svůj žaludek něčím dobrým?
Opravdu je opíjení se tím nejlepším způsobem, jak prožít svůj život?
Věřím, že se to nezdá ani vám. To přece Šalomoun nemůže myslet vážně. Nebo snad ano? Jak tomu máme rozumět?
Ke správnému pochopení je třeba tento výrok zařadit do správného kontextu. První polovina knihy Kazatel je popisem toho, co Šalomoun prožíval, když se rozhodl hledat smysl života bez Boha. Brzy ale musí uznat, že když opustím myšlenku, že je Božím stvořením, pak jeho život ztratí smysl. Může mít kvalitní náplň, ale jakýkoliv smysl, který by překonal okamžik smrti, se odmítnutím Boha vytrácí.
Rada, kterou dává Šalomoun, je v prvé řadě určena lidem, kteří nevěří v Boha ani ve věčný život. Je určena těm, pro které je smrt konečnou stanicí. Pokud se rozhodli přijmout víru, že se člověk rodí jen proto, aby umřel, pak by se měli pokusit si to krátké bytí na tomto světě řádně vychutnat. Je to totiž to jediné, co mají.
Ten, kdo věří, že ho Bůh jednou vzkřísí k věčnému životu, nachází i jiné radosti. Také se může radovat z toho, že má co jíst a pít, ale tuto slast časem daleko předčí radost z jistoty spasení, kterou mu Bůh vloží do jeho nitra.
Mám rád dobré jídlo a plné bříško mi také přináší příjemné pocity. Není to ale ta největší slast, kterou mi život přináší. Díky Božímu požehnání mohu prožívat radost z fungujícího manželství a rodiny i z příjemného prostředí v mé církvi. Tu největší radost ale mám z toho, že mne můj Bůh přijal do své nebeské rodiny. Tomu se nevyrovná ani to nejskvělejší jídlo nebo pití, které byste mi mohli nabídnout.
Těm, kteří v Boha nevěří a nemíní na tom nic měnit, Šalomoun vzkazuje, ať si užijí co nejvíc radosti už teď. Jiná pro ně totiž už nebude.
