Marek ve svém vyprávění o Ježíši, které je určeno křesťanům v Římě, dává velký důraz na správné prožívání soboty. Ukazuje, že Ježíš neruší sobotu, ale prožívá ji úplně jinak než farizeové a zákoníci. Ježíš svým jednáním ukazuje, jak můžeme dosáhnout na požehnání, které na sedmý den vložil už při stvoření.
Přečtěme si další "sobotní příběh": V jinou sobotu vešel do synagógy a učil. Byl tam člověk, jehož pravá ruka byla odumřelá. Zákoníci a farizeové si na Ježíše dávali pozor, uzdravuje-li v sobotu, aby měli proč ho obžalovat.
On však znal jejich myšlenky. Řekl tomu muži s odumřelou rukou: "Vstaň a postav se doprostřed." On se zvedl a postavil se tam.
Ježíš jim řekl: "Ptám se vás: Je dovoleno v sobotu činit dobře, či zle, život zachránit, či zahubit?"
Rozhlédl se po nich a řekl tomu člověku: "Zvedni tu ruku!" On to učinil a jeho ruka byla zase zdravá.
Tu se jich zmocnila zlost a radili se spolu, co by měli s Ježíšem udělat. (Luk.6,6-11)
Tento příběh ukazuje na zvláštní paradox. Ježíš vnímá sobotu z úplně jiného úhlu než židovští duchovní.
Farizeové a zákoníci prožívají sobotu jako její samozvaní strážci. Sledují bedlivě své okolí a okamžitě trestají každého, kdo udělal něco v rozporu s tradičním prožíváním sabatu.
I tato sobota je stejná. Ježíše si všímají už delší dobu. Jejich bedlivému strážnému oku neuniklo, že v sobotu dělá věci, které se podle nich nesmí. Proto mají své lidi, kteří Ježíše střeží na každém kroku a číhají na vhodnou příležitost. Teď jsou v synagóze, kde je i nemocný muž. Tuší, že by právě dnes mohl přijít ten okamžik, kdy by Ježíše mohli přísně potrestat. Pokud toho muže uzdraví, má to spočítané.
Pro Ježíše je sobota něčím úplně jiným. Setkává se s člověkem, který se už dlouho modlí a prosí Boha za uzdravení. Možná už ani moc nevěří, že ještě někdy pohne svou rukou, že ucítí, když ho po ní pohladí někdo blízký. Teď vidí Ježíše, o kterém toho už tolik slyšel.
Ježíš vidí prosbu v očích tohoto nemocného. Vnímá i přítomnost "svatých farizeů", kteří čekají, aby ho mohli odsoudit. Mohl tomu nemocnému říci: "Přijď zítra, v sobotu se neuzdravuje." Možná by si tím o pár dnů prodloužil svůj život. Možná by zloba farizeů utichla. Jenže, kdyby to Ježíš udělal, dal by za pravdu tradičnímu pojetí soboty, které bylo v rozporu s Boží vůlí. Raději riskoval ještě větší nenávist duchovních vůdců, než aby dal záminku pro tvrzení, že Bůh vidí sobotu stejně, jako farizeové a zákoníci.
Sobota je den, kdy mám odložit vše, co mi brání vnímat Boha ve svém životě. Pokud v sobotu pomůžu někomu, kdo v té chvíli potřebuje moji pomoc, pocítím Boží blízkost hned dvakrát. Bude to důkaz, že jeho láska naplnila mé srdce, což je velice příjemné poznání, a navíc uvidím vděčnost v očích toho, kdo možná v té chvíli díky mně poprvé v životě pochopí, že ho má Bůh rád.
Sobota je den, kdy mám odložit své všední práce. Mohu se na ni připravit tím, že to, co jsem dřív dělal v sobotu, rozložím do šesti dalších dnů, abych měl čas na setkání s Bohem i svými blízkými. A také získám čas k tomu, abych třeba navštívil někoho, kdo je sám a čeká, že mu Bůh pošle někoho, kdo by mu do jeho samoty přinesl paprsek Boží lásky.
Ježíš v sobotu uzdravoval. Mohu to dělat i já. Někdy stačí, když se zastavím u někoho, kdo potřebuje obejmout, stisknout ruku nebo třeba jen pohladit po tváři.
