Žijeme ve společnosti, kde si zakládáme na tom, že jsme svobodní. O všem chceme rozhodovat sami. Toužíme po nezávislosti a přitom si často ani neuvědomujeme, jak jsme možná většími "otroky", než ti, co žili v době, kdy jedni lidé vlastnili ty druhé.
Díky tomuto přístupu dnes mnoho lidí odmítá křesťanství. Nelíbí se jim, že by nad sebou měli mít nějakého Pána, který by rozhodoval o jejich životě, jak o tom píše apoštol Pavel: "Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu.
Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých." (Římanům 14,7-9)
Jsou to zvláštní slova. Ježíš se díky své smrti a poté vzkříšení stal Pánem mrtvých i živých. Je tedy Pánem mým, mé ženy, mých synů i vás, kteří zrovna čtete tato slova. Současně je i Pánem mého dědečka, který zemřel, když jsem chodil do druhé třídy. Také můj bratr Pavel patří do Ježíšova panství, společně se všemi mými kamarády a přáteli, kteří už nežijí.
Jak tomu rozumět? Znamená to, že ať chceme nebo nechceme, musíme Ježíši sloužit i po smrti? Jsme Božími věčnými nevolníky?
Myslím, že Pavel tím chce vyjádřit něco úplně jiného. Pokud ho chceme správně pochopit, bude dobré, když se v jeho dopise na chvíli vrátíme kousek zpět. On už totiž podobná slova jednou napsal: "Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen z moci hříchu.
Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.
Vždyť víme, že Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje. Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy, když nyní žije, žije Bohu." (Římanům 6,6-10)
Mám jen dvě možnosti – buď bude mým Pánem Ježíš nebo hřích. Hřích je totiž silnější než já. Pavel o tom napsal: "Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla všechny, protože všichni zhřešili." (Římanům 5,12)
Od okamžiku, kdy naši prarodiče v ráji uvěřili slibům, které jim dal prostřednictvím mluvícího hada ďábel, slouží každý jejich potomek hříchu a díky tomu jsme všichni propadli věčné smrti. Bůh nás ale neodepsal. Rozhodl se nás zachránit i za cenu života svého syna.
Ježíš, Boží syn nezemřel zbytečně. Jeho smrtí to totiž neskončilo. Protože nezhřešil, smrt ho mohla spoutat jen na krátkou dobu. Zemřel v pátek, když ho římští vojáci přibili na kříž. V sobotu odpočíval ve skalním hrobu. V neděli, brzy ráno ho Bůh vzkřísil.
Ježíš je podle Bible Pánem živých i mrtvých. Je pánem každého člověka, který nechce, aby mu vládl hřích a smrt. Možná se nám dnes zdá, že těch, kteří přijali Ježíše za svého Pána není mnoho. Apoštol Jan mohl díky viděním, která dostal od Ježíše v době svého vyhnanství na ostrově Patmos popsat zvláštní skupinu lidí: Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou. A volali velikým hlasem: "Díky Spasiteli, Bohu našemu, sedícímu na trůnu, a Beránkovi."
A všichni andělé se postavili kolem trůnu, kolem starců i těch čtyř bytostí a padli před trůnem tváří k zemi, klaněli se Bohu a volali: "Amen! Dobrořečení i sláva a moudrost, díky a čest i moc a síla Bohu našemu na věky věků. Amen!" (Zjevení 7,9-12)
Jsem rád, že Ježíš je mým pánem. Díky tomu se mohu těšit, že jednou budu součástí toho ohromného zástupu spasených. Věřím, že se pak setkám s těmi, kteří dnes ve svých hrobech čekají na vzkříšení.
