"Hoši, vy z té muziky jednou zblbnete", říkala babička mého kamaráda, když jsme z magneťáku poslouchali komunisty tehdy právě zakázaný Pražský výběr. Včera jsem si na její slova vzpomněl.
U přátel jsme se bavili o tom, co udělal šílený střelec v Bratislavě. Také o matce, která otrávila své malé dítě a pak sledovala, jak umírá. Skončili jsme u otázky, jestli Michael Kocáb podal rezignaci nebo ne.
V posledních dnech přemýšlím o tom, zda je zmocněnec pro lidská práva úplně v pořádku. A včera jsem si vzpomněl na varování kamarádovy babičky. Neměla nakonec pravdu? Nemá muzika Pražského výběru negativní vliv na lidskou soudnost?
Michaela Kocába si vážím za to, co udělal pro urychlení odchodu Rudé armády z naší země. Nebylo to snadné a nebylo to ani bez rizika.
Když se začal angažovat v oblasti lidských práv, držel jsem mu palce. Měl všechny předpoklady, aby téhle problematice rozuměl - vzdělané rodiče, kvalitní humanitní vzdělání, díky kterému v hudbě ani v oblasti lidských práv neměl působit jako nějaký šumař. Za komunismu nepatřil k oblíbencům vládnoucí garnitury a sám na sobě poznal, jaké to je, když jsou lidská práva jen na papíře...
Pak se ale můj názor na něj postupně měnil. Dnes mám pocit, že rocker Kocáb došel k přesvědčení, že jen on sám jediný na naší planetě rozumí lidským právům.
Michael Kocáb je blízký kamarád Václava Havla. Byl to on, kdo navrhl Havlovu nominaci na post prezidenta Československé republiky. Možná právě toto přátelství stojí za tím, že není snadné ho jednoduše odvolat, přestože dělá maximum pro to, aby nás přesvědčil, že on sám i jeho úřad zmocněnce pro lidská práva ve své současné podobě lidským právům v naší zemi škodí.
Jsem rád, že pan premiér rezignaci Michaela Kocába přijal. Neznám důvod, proč bychom ho dál měli platit ze svých daní. Romanu Jochovi, který by se jako poradce premiéra měl touto oblastí zabývat, přeji mnoho úspěchů. Také pro to má všechny předpoklady.
Oblast lidských práv si určitě zaslouží naši pozornost. Bylo by škoda, kdybychom v této oblasti rezignovali. Zkušenosti z Vítkova i Bratislavy ukazují, že když odpovědní politici nemají odvahu hledat řešení, najdou se šílenci, kteří vezmou právo do svých rukou a pak hoří domy a teče krev.
Proto potřebujeme někoho, kdo si na lidských právech nebude jen hřát svou vlastní polívčičku, ale ze zmíněného úřadu vybuduje praktický a hlavně fungující nástroj na obranu lidských práv.
Každý z nás se může ocitnout v situaci, kdy bude jeho pomoc potřebovat.
