Zkusme hledat sváteční inspiraci ve staré biblické knize Kazatel, kterou podle židovské tradice napsal moudrý Šalomoun. Bible je zvláštní a jedinečná kniha. S každým novým čtením otevírá svému čtenáři nové a nové souvislosti. Někdy stačí jedno slovo, aby se vám vybavil text z jiné části Bible.
Něco podobného jsem prožil i tentokrát při čtení Šalomounových slov: "...je čas rozhazovat kamení i čas pro jejich sbírání..." (Kazatel 3,5) Ten text mi nejdříve nic neříkal. Přemýšlel jsem o tom, co může být myšleno tím rozhazováním kamenů.
Vybavilo si mi mé dětství a vzpomínka na to, jak mne táta u řeky učil házet "žabičky". Našli jsme si placaté oblázky, sešli jsme až skoro k vodní hladině, táta se pak naklonil a kámen, který vyletěl z jeho ruky skákal po vodě až na protější břeh. Zkoušel jsem to také, ale moje ruka ještě nebyla tak pevná a hbitá, takže moje žabička skočila tak dvakrát nebo třikrát, a pak se utopila v řece Hané...
Vybavil se mi také jeden známý biblický příběh z doby Šalomounova otce Davida. Židé se tehdy museli bránit pelištejskému vojsku, které vtrhlo na izraelské území. Před bitvou vyšel z pohanského vojska obrovitý bojovník a vysmíval se Židům. Vyzýval je na souboj a sliboval, že pokud ho někdo porazí, jeho vojsko odtáhne.
Všichni se Goliáše, jak se tento pohan jmenoval, báli. Jeho výzvu přijal David, mladičký pastýř ovcí. Připomeňme si, jak to dopadlo: Vzal si do ruky svou hůl, z potoka vybral pět oblázků, vložil je do své pastýřské torby, do brašny, a s prakem v ruce postupoval proti Pelištejci.
Pelištejec se k Davidovi pomalu přibližoval a před ním jeho štítonoš. Pelištejec se podíval, spatřil Davida a pohrdl jím, protože to byl mladíček, ryšavý, krásného vzhledu. Pelištejec na Davida pokřikoval: "Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?" A Pelištejec zlořečil Davidovi skrze své bohy. Pokřikoval na Davida: "Pojď ke mně, ať vydám tvé tělo nebeskému ptactvu a polnímu zvířectvu."
Ale David Pelištejci odpověděl: "Ty jdeš proti mně s mečem, kopím a oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských řad, kterého jsi potupil. Ještě dnes mi tě Hospodin vydá do rukou. Zabiji tě a srazím ti hlavu. Ještě dnes vydám mrtvoly z pelištejského tábora nebeskému ptactvu a zemské zvěři. Celý svět pozná, že při Izraeli stojí Bůh. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nezachraňuje mečem a kopím. Vždyť boj je Hospodinův. On vás vydá do našich rukou."
Když Pelištejec vykročil a přibližoval se k Davidovi, David rychle vyběhl z řady proti Pelištejci. David sáhl rukou do mošny, vzal odtud kámen, vymrštil jej z praku a zasáhl Pelištejce do čela. Kámen mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi.
Tak zdolal David Pelištejce prakem a kamenem, zasáhl Pelištejce a usmrtil ho, aniž měl v ruce meč. (1. Samuelova 17,40-50)
I v tomto příběhu byl čas sbírání oblázků a poněkud později pak jejich "rozhazování". Jeden z nich skolil i namyšleného Goliáše.
Spousta lidí dnes zpívá koledy – krásné písně o malém dítěti, které se narodilo v Betléme. Tak trochu zapomínají na to, že toto dítě je Bůh, který nám i dnes může dát sílu k tomu, abychom porazili toho svého Goliáše.
Tím Goliášem může být nějaká závislost (alkohol, drogy nebo třeba jen dobré jídlo), sobectví, lenost nebo naopak opačný problém - workoholismus...
Nebojme se dnes zpívat o Ježíši, Bohu, který se narodil jako člověk, aby nám ukázal, že náš život nemusí skončit smrtí. Bohu, který nás učí žít nesobecky, dělit se s druhými nejen o své problémy, ale i se svými radostmi.
Zkusme se zamyslet nad tím, zda někde blízko nás nežije někdo, koho bychom dnes mohli potěšit nějakou drobností. Někdo, komu udělá radost, když mu zavoláme nebo pošleme pěknou sms.
Pokud to uděláme pro někoho, kdo nám naši "štědrost" nemůže oplatit, získá dnešní den sváteční rozměr a také nám to přinese novou radost. A až se zítra probudíme, zkusme v tom pokračovat. O tom, zda je pro nás den všední nebo sváteční, nerozhoduje kalendář, ale každý z nás.
