Minulý týden jsem navštívil jednu starou paní. Jako obvykle jsme si vyprávěli o tom, co v životě zažila. Vždy ji rád naslouchám. Brzy jí bude osmdesát a stále si zachovala zvláštní smysl pro humor.
Poprvé jsem si toho všiml, když popisovala, jak s manželem navštívili židovský hřbitov, na kterém je ve Frýdku i modlitebna mé církve. Šli tehdy po sobotním obědě na procházku. Najednou se jí manžel zeptal: "Aničko, už jsi někdy byla na židovském hřbitově?" Přiznala že ne.
Vstupní brána byla otevřená dokořán, takže hned vešli. Procházeli okolo nějaké budovy. Manžel říkal, že se v ní scházejí židé. Pak vstoupili mezi hroby. Snažili se luštit nápisy na některých hrobech. Ne ty, které byly napsány hebrejsky, všímali si jen těch německých.
Mezi hroby procházeli asi hodinu. Pak se chtěli vrátit domů, ale brána byla zamčená. Bohoslužba v naší modlitebně skončila a když odjelo poslední auto, správce celý areál uzamknul.
Anička s manželem obcházeli okolo vysoké betonové zdi a svorně brblali na ty "židy", co je tu zamknuli. Nakonec nezbylo, než přelézt plot. Od té doby se židovskému hřbitovu obloukem vyhýbali.
Při mé poslední návštěvě mi Anička vyprávěla, jak se jednu dobu živila obchodem. Když prodávala sovětské televizory Rubín, musela se je dokonce musela naučit i opravovat. Čtyři z pěti prý po rozbalení nefungovaly, takže, když došla nová zásilka zboží, snažila se vždy alespoň pár kousků uvést do provozu, aby měla co prodávat.
Pak ji přeložili do vzorkové prodejny, kde byla na vše sama. Nudila se, protože tam skoro nikdo nechodil nakupovat. Zatímco v elektru mívali měsíční tržbu někdy i okolo tří set tisíc korun, ve vzorkové prodejně to bylo s bídou nějakých pětadvacet tisíc. Uvažovala, jak do svého krámu dostat více zákaznic. Nakonec dostala nápad. Začala přijímat do opravy punčochy. Najednou se obrat zvedl a brzy se znásobil.
"Myslím, že máš také židovské kořeny," řekl jsem jí, když mi to vyprávěla. "Takové obchodní nápady přece mají právě oni!" Chvíli přemýšlela a pak řekla: "Ono na tom asi něco bude. Víš, je inteligence vrozená a inteligence robená. Někdo se narodí a už od dětství chce být doktorem. A pak je z něj vynikající lékař! Jiný se jen našprtá vše potřebné ke zkouškám a když dostane titul, tak je k ničemu. Zrovna u nás máme jednoho takového robeného doktora..."
Šel jsem domů a přemýšlel o tom, co říkala. Přirozená a robená inteligence. Jakou mám já? Dělám to, co jsem chtěl a mám pro to vrozené sklony? Vzpomínal jsem na lidi, se kterými mi vždy bývalo dobře. Většina z nich měla vrozenou inteligenci. A nebyli to jen doktoři. Třeba můj děda, který celý život dělal kameníka...
Pomalu končí další rok. Přeji vám jeho pohodový závěr. A v tom novém vám přeji, abyste mohli dělat to, k čemu máte tu "inteligenci vrozenou", protože pak budete šťastní nejen vy, ale i ti okolo vás. (A to samé přeji samozřejmě i sobě.)
