Nevím jak vy, ale já Davidovi někdy nerozumím. Přesto ho obdivuji. Obdivuji jeho otevřenost, s jakou hovoří o svých emocích, které v něm vyvolává Hospodin.
Při čtení některých jeho Žalmů jsem se dlouho nemohl ubránit dojmu, že z Boha dělá sklerotika, který už nemá dobrou paměť a proto je třeba mu neustále připomínat své zásluhy. To je i případ dnešního textu:
"Hospodine, rozpomeň se na Davida,
na veškerou jeho usilovnou péči,
2jak se zapřisáhl Hospodinu,
zavázal se slibem Přesilnému Jákobovu:
3"Nevejdu do stanu svého domu,
nevstoupím na rohož svého lože,
4očím nedopřeji spánku ani víčkům podřímnutí,
5dokud nenaleznu Hospodinu místo,
příbytek Přesilnému Jákobovu!" (Žalm 132,1-5)
Copak Bůh někdy zapomenul na něco dobrého, co jsme vykonali? Pokud zapomíná, tak na naše vyznané a odpuštěné hříchy. Ale na žádné dobro, které jsme udělali druhým, nezapomene. V listu Židům můžeme číst: "Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím." (Židům 6,10)
Pak jsem jednou prožíval období, kdy jsem pochopil, jak Davidovi křivdím. On nedělá z Boha sklerotika. Jen si sám sobě připomíná, jaký je Bůh, protože lidé okolo něj rychle zapomínají na to dobré, co jejich král udělal pro celý národ.
Jako kluk jsem jednou navštívil modlitební skupinku, na které se sešli starší lidé. Velice pozorně jsem naslouchal modlitbám. Najednou jsem si uvědomil, že ty modlitby, které slyším, ve mně vyvolávají dojem, že Bohu je potřeba naše prosby neustále opakovat, aby si je udržel ve své chabé paměti.
Proč se modlím a připomínám Bohu své prosby a potřeby? Je to proto, že by to potřebovala Boží slábnoucí paměť? Ne, Bohu stačí vše říci jen jednou. On ví, co řeknu, ještě dříve, než to vyslovím. Jsem to já, kdo potřebuje opakovat některé modlitby, abych se znovu ujistil, že můj život a mé problémy i potřeby jsou v dobrých rukách Hospodina. A Bůh je fantastický, že se za to na mne nezlobí.
Dnes už si nemyslím, že David dělá z Boha sklerotika. Ani si nemyslím, že je špatné na modlitebním setkání v našich modlitbách opakovat některé prosby. Pokud si na modlitbu udělám čas, je jen na mně a na těch, kteří se modlí se mnou, jaký způsob zvolíme.
Pane, děkuji Ti, že jsi ochotný donekonečna poslouchat mé prosby, můj pláč i mou radost z toho, když mne vyslýcháš. Děkuji Ti za mé duchovní sourozence, se kterými se mohu modlit. Zvláště, když někdy začínám pochybovat o tom, zda mne slyšíš. Děkuji, že mne nevyslýcháš podle toho, co chci já, ale podle toho, co je podle Tebe dobré pro mne a pro mé nejbližší.
