Chvalozpěv byl v názvu minulého dílu seriálu o radosti. Věřím, že vám nebude vadit, když se k této tematice ještě jednou vrátíme. Tentokrát ale z žalmů přejdeme do knihy proroka Jeremiáše.
Být prorokem nebylo nikdy snadné. Lidé neradi slyší kritiku a nemají rádi ani Boží varování a napomínání, což bývá nejčastěji náplň poselství, se kterým posílá své služebníky. Jeremiáš nebyl výjimka. I on se často setkával s nepřátelstvím.
Jeremiáš se ale nestává jen tím, kdo vyřídí to, co mu přikáže Hospodin. Vždy přemýšlí, co si z Božího poselství může vzít sám pro sebe. Uvědomuje si, že je sám nemocný hříchem a proto nemá bez Boží pomoci šanci na věčný život v jeho království. Jednoho dne z jeho úst vyjde prosba: "Uzdrav mě, Hospodine, a budu zdráv, spas mě a budu spasen, neboť ty jsi můj chvalozpěv." (Jeremiáš 17,14)
Tato slova jsou zvláštní vsuvkou mezi tím, co vzkazuje Bůh svému izraelskému lidu. Jeremiáš se krátce pomodlí a pak pokračuje dál. A Bůh mu posílá další poselství. Jako by mu řekl: "Jeremiáši, já tě slyším. Vím o tvých starostech. Neboj se, počítám s tebou pro své království. Budeš tam se mnou. Jen věrně plň to, k čemu jsem tě povolal, i když to není snadné."
Kniha proroka Jeremiáše pokračuje dál. Mimo jiné poselstvím, které je aktuální i dnes: Toto praví Hospodin: "Bedlivě dbejte, abyste nenosili břemena v den odpočinku a nepřinášeli je do jeruzalémských bran. Nevynášejte břemena ze svých domů v den odpočinku a nevykonávejte žádnou práci, ale ať je vám den odpočinku svatý, jak jsem přikázal vašim otcům." (Jeremiáš 17,21-22)
Nebyl to vůbec snadný úkol. Spíš hodně adrenalinový. Komu měl tato slova Jeremiáš vyřídit? "Jdi a postav se v bráně synů mého lidu, jíž vcházejí a vycházejí judští králové, a ve všech jeruzalémských branách. Řekni jim: Judští králové, celé Judsko a všichni obyvatelé Jeruzaléma, kteří vcházíte těmito branami, slyšte slovo Hospodinovo... (Jeremiáš 17,19-20)
Život nás někdy tak přitlačí k zemi, že ani nemáme čas se zastavit a chvíli odpočívat a nabírat nové síly. Bůh si to tak nepřeje. Proto už v ráji učil naše prarodiče sedmý den odpočívat a radovat se ze společenství se svým Stvořitelem. Proto také, když vyvádí svůj lid z Egypta, mezi prvním, co připomíná, je sobotní odpočinek.
Učí je to na příkladu s padáním "nebeského chleba" – many. Tu se jim nikdy nepodařilo uchovat čerstvou do druhého dne. Přes noc se vždy zkazila. Jen ta páteční vydržela, protože v sobotu z nebe nic nepadalo. V sobotu mohli všichni poutníci do zaslíbené země odpočívat a jíst to, co si připravili předchozí den.
Dnešní křesťané jsou na tom podobně. Také zapomněli, který den jim ve svém přikázaní dal Bůh. Zapomněli, který den odpočíval jejich Spasitel. Dá Bůh znovu "nebeský chléb"? Bude znovu padat mana? Myslím že nemusí. Ježíš ve svém kázání říká: "Je psáno: `Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.´" (Matouš 4,4)
Bibli považovali naši křesťanští předkové za Boží slovo. Bible je tedy tím nebeským chlebem, díky kterému můžeme spolehlivě poznat, který den chce být náš Pán s námi. Když nás Ježíš uzdraví, stane se pro nás stejným chvalozpěvem, jakým byl pro proroka Jeremiáše, který se stal starozákonním sobotním reformátorem.
Nebojme se v sobotu odložit všední starosti i trápení. Nebojme se v sobotu spoléhat víc na Boha, než na naše vlastní schopnosti uživit sebe i svou rodinu. Dovolme Bohu, aby se stal naším chvalozpěvem. Aby i nám, stejně jako Davidovi v předchozí části, do našich úst "vložil novou píseň, chvalozpěv našemu Bohu..."
Dejme Bohu příležitost, aby to dnes byl on, kdo se postará o naši radost. A až to udělá, připojme se k Jeremiášovi i Davidovi v jejich chvalozpěvech.
