Druhým hrdinou víry, kterého apoštol Pavel uvádí ve své galerii, je Henoch. V jedenácté kapitole svého dopisu Židům ho zmiňuje hned o Ábelovi, který se stal prvním mučedníkem pro svou věrnost Božímu bětnímu zákonu.
Pavel o Henochovi píše: " Henoch věřil, a proto nespatřil smrt, ale Bůh ho vzal k sobě. `Nebyl nalezen, protože ho Bůh přijal.´ Ještě než ho přijal, dostalo se Henochovi svědectví, že v něm Bůh našel zalíbení." (Židům 11,5; ČEP)
V tomto vyjádření mne zaujala zvláště zpráva o tom, že Henoch věděl, že "v něm Bůh našel zalíbení". Přemýšlel jsem a napadaly mne přitom otázky: "Jak to mohl vědět? O jaké svědectví se jedná?" Pak se mi vybavil znovu spor mezi Kainem a Ábelem. Už minule jsme si připomněli příběh o jejich oběti. V Genesis můžeme číst, že "shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl." (Genesis 4,4+5)
Bůh měl v době platnosti obětního zákona způsob, jak mohl dát najevo, že jednu oběť přijímá a druhou ne. Pokud znáte příběh proroka Eliáše, pak si jistě vybavíte situaci na hoře Karmel. Izrael v té době odpadl od uctívání Hospodina. Raději sloužili pohanskému Baalovi. Bůh ale svůj lid nezavrhl a proto se snaží prostřednictvím proroků ukázat, že je to špatně.
Toho dne byly na hoře Karmel postaveny dva oltáře. Na jednom byla oběť pro Baala, na druhém pro Hospodina. Po společné diskuzi byl přijat návrh, že oběť na oltáři nebude zapálena, ale všichni vyčkají, až to udělá Hospodin nebo Baal. Podle toho Izrael pozná, kdo je skutečný Bůh.
Baalovi kněží se snažili celý den, ale nic. Pak Eliáš přistoupil k oltáři, který byla zasvěcen Hospodinu: "Odpověz mi, Hospodine! Odpověz mi, ať pozná tento lid, že ty, Hospodine, jsi Bůh. Ty sám obrať jejich srdce zpět k sobě."
I spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil. (1.Královská 18,37+38)
Je docela možné, že právě takovým způsobem dal Bůh Henochovi najevo, že v jeho způsobu života a uctívání Stvořitele našel zalíbení.
Podívejme se na Pavlova slova ještě do jiného překladu: "Pro zásluhy za svou víru Henoch neumřel, ale byl přenesen; zmizel, protože ho Bůh přenesl. Ještě předtím totiž, než byl přenesen, dostalo se mu osvědčení, že se zalíbil Bohu." (Židům 11,5; DP)
Henochova víra byla příčinou, proč ho jednoho dne vzal Bůh k sobě. Nemusí, tak jako většina spasených, zemřít a čekat na společné vzkříšení. Jde přímo do Božího království. Co je na Henochovi tak jedinečné, že může prožít tuto zkušenost?
V Genesis o něm můžeme číst: "Ve věku šedesáti pěti let zplodil Henoch Metúšelacha. A chodil Henoch s Bohem po zplození Metúšelacha tři sta let a zplodil syny a dcery. Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět let. I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal." (Genesis 5,21-24)
V dějinách i v současnosti bychom našli příklady mnoha "svatých", kteří si své chození s Bohem představovali tak, že se zavřeli ve své poustevně nebo pracovně, tam rozjímali a spoléhali na to, že ti ostatní jim zařídí kompletní servis, aby oni mohli jen rozjímat a studovat...
Henoch byl jiný. Dokázal spojit chození s Bohem s kvalitním rodinným životem. Byl dobrým manželem i tátou. Byl dobrým sousedem i přítelem každému, kdo o to stál. V tom byla Henochova víra jedinečná. V tom je pro mne tento hrdina víry vzorem.
Pane, pomoz mi, prosím, aby i má víra byla stejně praktická, jako ta, kterou sta šedesát pět let prožíval Hechoch. Děkuji.
