Nedávno jsem sledoval dokument o 2. světové válce. Bylo to o situaci, kdy se obrovská německá armáda ocitla v obklíčení sovětských vojsk. Německý velitel žádal o posily a o povolení ustoupit a zachránit své vojáky.
Adolf Hitler to nedovolil. Vydal příkaz, aby bojovali do posledního muže. Většina německých vojáků nezemřela kulkou nepřítele, ale hlady nebo zmrzla. Zatímco jeho muži umírali, on si užíval pohodlí ve svém dobře zásobovaném sídle.
Jaký je náš "velitel" - Bůh? Sedí si někde v teple a suchu, zatímco my se trápíme tím, co nám přináší život na hříšné planetě? David ve své oslavné písni zpívá:
"Před tváří nepřátel ty stůl mi prostíráš,
mou hlavu korunuješ ctí,
má číše přetéká tvým požehnáním." (Žalm 23,5)
Slyšel jsem mnoho zkušeností lidí, kteří se rozhodli podle přikázání v sobotu nepracovat. Za války i v době budování komunismu. Riskovali často i život. A Bůh se k nim zázračně přiznával. Už jsem kdysi psal příběh mého dědečka, který přišel o místo ředitele kamenolomu kvůli své víře.
Když opakovaně odmítal pracovat v sobotu, soudruh generální ředitel mu před všemi zaměstnanci oznámil, že má výpověď. Na konci svého proslovu trochu ztratil nervy a zařval: "A teď ať ti dá nažrat ten tvůj Bůh." Vzpomínám si, jak mi děda vyprávěl, že po zvláštních událostech dostal invalidní důchod, který byl větší, než jeho původní plat.
I dnes nám někdy Bůh "prostírá" takovým způsobem, že to našim nepřátelům vyráží zrak. Rád sleduji životy lidí, kteří se rozhodli poslouchat raději Boha než lidi. Díky tomu si stále více uvědomuji, jak rozmanitě se může projevovat Boží požehnání.
V poslední době si všímám i toho, jakým požehnáním Bůh obdarovává starší členy v mé církvi. Ne, nemohu říci, že by neměli problémy a starosti. Mají, a někdy možná i větší než ti, kdo v Boha nevěří. Zkušenosti s Bohem tyto mé starší duchovní sourozence naučily důvěřovat Bohu i ve chvílích, kdy to ostatní vzdávají.
Myslím, že zvláště starší křesťané, a také ti, které postihla nějaká vážná nemoc, mohou v praxi prožívat závěrečná slova tohoto Davidova žalmu:
"Navíc tvá laskavost a tvoje slitování
zůstanou se mnou do posledního dechu
a potom navěky budu žít ve tvém domě." (Žalm 23,6)
Kazatelem jsem už více jak čtvrt století. Za tu dobu jsem se mnohokrát setkal se smrtí lidí, kteří patřili do mého společenství. A právě jejich pokorné odcházení mne mnohému naučilo.
Je snadné vést plamenné řeči, když jste mladí, zdraví a vše se vám daří. Daleko náročnější je to ve chvíli, kdy vnímáte, že váš život pomalu končí. V té chvíli si nikdo nevystačí s naučenými frázemi a velkými gesty. V takové chvíli vás podrží jedině skutečná víra. Osobní vztah s Ježíšem.
Velice pěkně to vyjádřil Jób: "Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru." (Jób 19,25-27)
Bůh není jako Adolf Hitler. Nesedí si někde v teple. Jeho "laskavost" a "slitování" jsou s námi až "do posledního dechu". Nejsem sám. Bůh je se mnou. V každé chvíli mého života. I v té nejtěžší.
