Už jste se někdy dívali z blízka do očí potkana? Ne? To jste o hodně přišli. V oku tohoto hlodavce je možné vidět černou perlu nebo třeba krásnou hvězdu. Já v něm před téměř padesáti lety objevil stopu Stvořitele..
Byli jsme tehdy s tatínkem na procházce v pakru. Stále jsem odbíhal a obdivoval krásu přírody. Stále jsem k sobě volal tátu a ukazoval mu své objevy. Nebo jsem se naopak ptal a on se mi snažil odpovídat na stále nové a nové otázky.
Když najednou zaregistroval podezřelý klid, zpozorněl. Chvíli se rozhlížel a pak mne uviděl, jak klečím na kolenou a skláním se k něčemu, co na tu dálku neviděl. Teprve, když přišel blíž, zjistil, že zblízka obdivuji mrtvého potkana, který tam ležel vedle cesty.
Nejdřív mne chtěl odehnat, ale pak si to rozmyslel. Došel až ke mně a uslyšel, jak si říkám sám pro sebe: “Ty oči jsou jak malé perličky. To je krása. Bože, tys to krásně stvořil...“ Kleknul si vedle mne a spolu se mnou objevil a obdivoval zvláštní třpyt v očích mrtvého hlodavce. Když jsme se dost pokochali tou nádherou, začal nový proud mých otázek...
Tehdy jsem si asi poprvé v životě uvědomil, co vše nám příroda může vyprávět o svém tvůrci. Král David napsal: “Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ (Bible, Žalm 19) Král David viděl stopy svého Boha ve hvězdách, malý Vlastík v očích potkana.
Děti jsou dobrými pozorovateli a mají někdy schopnost dělat zvláštní závěry svého bádání. V době studií na VUT v Brně jsem jednou ráno cestoval tramvají do školy. (Brňáci mi prominou, že jsem nepoužil termín šalina, kterému by polovina čtenářů nerozuměla.) Na sedačce u dveří seděla na maminčině klíně malá holčička. Na zastávce najednou otevřenými dveřmi přilétla beruška a sedla si jí na ruku. Chvíli si ji prohlížela a pak se ozvalo: “Maminko, kde se takové berušky vyrábějí?“ Od nervózní maminky se dověděla, že se takové berušky nikde nevyrábějí, ale že se prostě rodí. A také, že má být potichu. Dívenka chvíli mlčela, pozorovala svou berušku a pak, sama pro sebe, ale dost hlasitě, shrnula výsledek svého uvažování do závěrečné věty: “Ale stejně, ten, kdo ty berušky vyrábí, musí být fakt dobrý!“
S dospělostí tenhle pohled na svět ztrácíme. Už si nemyslíme, že vše musí někdo pořádně vymyslet a pak vyrobit. Jsme schopni uvěřit, že vesmír okolo nás i život v něm vznikl jen tak, sám od sebe.
Když vidím pěkný stůl, obdivuji stolaře, který ho vyrobil. Když si oblékám nové sako, smekám před švadlenou, která ho nejen nastříhala, ale také ušila tak, že mi padne, přestože má postava není zrovna dokonalá.
Čas od času slyším otázku: “Proč se Bůh neukáže? Kdybych ho uviděl, uvěřil bych!“ Apoštol Pavel napsal: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ (Bible, list Římanům 1)
Pánové Suchý a Šlitr kdysi zpívali: “Dítě školou povinné, dovede to co my ne...!“ Je to pravda. Zatímco my dospělí o Boží jsoucnosti složitě diskutujeme, malé dítě ho dokáže vidět i v oku mrtvého potkana.
Proč věřím v Boha? Jedním z důvodů je poznání, že většinu toho, co vidím okolo sebe a co využívám ve svém životě, musel někdo vymyslet a pak také vyrobit. Z toho usuzuji, že stejné je to i s vesmírem a přírodou. Proto i mé úvahy na toto téma končí konstatováním, které se shoduje s moudrým konstatování malé dívenky v tramvaji: “ALE STEJNĚ, TEN, KDO TY BERUŠKY VYRÁBÍ, MUSÍ BÝT FAKT DOBRÝ!“
