Dědictví

Mám pár let do důchodu a tak občas přemýšlím, jaké to bude, až nebudu muset vstávat. Na jedné straně se na důchod těším, protože nebudu muset řešit problémy, které mi přináší mé povolání.

Na druhé straně vím, že budu muset řešit jiné problémy, které přináší stáří a pomalé ubývání zdraví a sil.

     Je tu ale ještě něco, z čeho mám obavy – budu mít dost prostředků na to, abych zaplatil důstojné bydlení a abych měl co jíst? Bude mít ještě stát na důchody? A pokud ano, vyjdu s tím, co dostanu a s tím, co ještě našetřím?
Nevím, jaké starosti řešil David v době, kdy vznikl jeho 16. žalm. Ale právě jeho slova mi pomáhají najít při pohledu do budoucna ztracený klid:
"Ochraňuj mne stále, můj silný Bože,
   jen na tebe se mohu spoléhat." (Žalm 16,1)
I když se snažím dělat vše pro to, abych v době důchodu nemusel skončit na ulici, je mi jasné, že mou jedinou jistotou je Bůh. Kolikrát v životě mi pomohl překonat problémy, které se zdály neřešitelné. Tak proč bych neměl věřit tomu, že má řešení i pro mé stáří? David pokračuje:
"Vyznávám: ´Ty jsi mým jediným Pánem,
   a nad tvou dobrotu nemám nic lepšího.´
Vážím si těch, kteří jsou tobě milí
   a mám je velmi rád." (Žalm 16,2-3)
Jsem rád, že jsem v životě potkal mnoho lidí, kteří měli jistotu spasení, protože poznali Boží lásku a jeho milost. Právě tito lidé mi vždy dodávali odvahu vložit svou budoucnost do Božích rukou a nespoléhat se na nikoho a nic jiného. Nevytvářet si nějakého svého vlastního bůžka.

     Jsou lidé, kteří se mohou těšit na dědictví po rodičích nebo po někom ze své rodiny. Já o nikom takovém v mé rodině nevím. Přesto se mohu spolehnout na to, že také budu dědit. Mohu se těšit na úžasné dědictví, které mohu využívat už dnes:
"Ti, co mají jiné bohy, než tebe, Pane,
   množí si bolest a klidu nenacházejí.
   Nechci s nimi obětovat, odmítám jejich dary,
   chci zapomenout i na to,    jak se jejich bohové jmenují.
Mým dědictvím je věčný Hospodin,
   on životem plní můj pohár a střeží pro mne právoplatný podíl." (Žalm 16,4-6)
V životě se setkávám se dvěma typy lidí. Jedni se neustále strachují tím, co by je jednou mohlo potkat. Mají vše, co potřebují ke šťastnému a spokojenému životu, ale jejich obavy z toho, "co by, kdyby" z nich dělají nešťastníky...
     Vedle toho jsou lidé, které v životě potkala spousta neštěstí a těžkých životních ztrát. Oni přesto zůstávají optimisty. Dokážou se radovat i z drobností a vidí každý den spoustu důvodů k vděčnosti.

     Vždy jsem si myslel, že optimismus nebo pesimismus je člověku vrozený. Něco na tom určitě je, ale nemusí to tak zůstat. Můj kamarád je v sedmdesáti neustále plný optimismu. Poznal jsem ho před osmi lety a měl jsem pocit, že takový byl vždy. Vypadá zdravě, vždy je samý úsměv... Když mi jednou prozradil, jaké má zdravotní problémy, ptal jsem se ho, jak může být při tom všem stále tak radostný. Odpověděl mi: "Víš, já jsem se rozhodl, že je lepší být radostným optimistou, než tím, kdo si neustále stěžuje. A ono to, díky Bohu, funguje."
     I David mohl naříkat na "nepřízeň osudu". Raději se rozhodl radovat z toho, že jeho "dědictvím je věčný Hospodin". Můžeme se k němu přidat.