Už vás někdy napadla otázka: "Co po mně jednou, až umřu, zůstane? Vzpomene si na mě někdo? Budu někomu chybět?" Myslím, že všeobecně neradi přemýšlíme o tom, co bude, až tu nebudeme. Jsme realisté a tak se raději zabýváme tím, co je teď.
Pokud ale čteme Bibli, pak na podobné otázky čas od času narazíme a neměli bychom se jim bránit. Existuje něco, co po nás zůstane? Máme se o to snažit? Petr ve svém listu vyjádřil zvláštní touhu: "Vynasnažím se, abyste si mohli tyto věci vždycky připomínat i po mém odchodu." (2. Petrův 1,15)
Petr si je vědom toho, že brzy zemře. Díky tomu se znovu zamýšlí nad životními prioritami. Vnímá, že mnoho křesťanů se zabývá starostmi, které se mu ve "stínu smrti" jeví jako ztráta drahocenného času. Proto se rozhodl, že dá na papír vše, co by jeho duchovním sourozencům mohlo pomáhat i poté, co naposledy vydechne.
Při čtení jeho slov jsem přemýšlel, zda něco dobrého zůstane jednou i po mně, protože i já jednou zemřu. Ne, nemyslím teď na to, zda mi někde postaví pomník. Se svou rodinou jsem už dávno domluvený na tom, že nebudu mít žádný hrob ani pomník. To považuji za zbytečnost a také bych nechtěl své potomky zatěžovat starostí o hrob a to vše okolo něj.
Zůstane po mně něco? Ne nemyslím teď ani na krásnou vilu nebo tučné konto. Spíše se mi vybavila historka z Ježíšova života. Šimon Malomocný ho pozval na hostinu. Chtěl mu poděkovat za své uzdravení. Pozval vzácné hosty a Ježíše posadil mezi ně. Pak se stalo něco zvláštního: Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu.
Někteří se hněvali:
"Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým."
A osopili se na ni.
Ježíš však řekl:
"Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mě dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále. Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu. Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila." (Marek 14,3-9)
Od té události už uplynuly skoro dvě tisíciletí a skutek této ženy nám má stále co říct. Je zvláštní, že Marek ani nenapsal, jak se tato žena jmenovala. Lukáš o ní napsal, že byla veliká hříšnice. Není to málo o ženě, která udělala tak vzácnou věc?
Pán Ježíš dává skutek této ženy do souvislosti s evangeliem. V našem křesťanském prostředí je evangeliem myšlena nabídka spasení. Evangelium je zpráva, která nám říká, že nemusíme zemřít jako hříšní. Náš život se může stát přitažlivou vůní, která přivede lidi z mého okolí k Ježíši.
Příběh ženy, která polila Ježíšovu hlavu vzácnou mastí, mi pomáhá pochopit, co by po mně mělo zůstat - vzácná vůně. Apoštol Pavel konstatuje: "Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy..., jsme... vůní životodárnou vedoucí k životu." (2. Korintským 2,15-16)
