Mám rád mého tátu. Ale celý život jsem mu něco záviděl – uměl vždy báječně vyprávět. V tomto po něm nejsem. Vždy jsem se těšil na jeho kázání a myslím, že jsem nebyl sám. Dokonce jsem se jeden čas snažil mluvit jako on. Brzy jsem to ale vzdal, protože to nebylo ono.
Přestal jsem si hrát na tátu a rozhodl se, že budu svůj. Pokud mne Bůh stvořil takového, jaký jsem, tak přijme i mou službu. Toto poznání přineslo do mého života nový pokoj. Přijal jsem sama sebe se všemi klady i zápory. Navíc jsem pochopil, že mohu být užitečný i ostatním lidem v mém okolí: "Jako je v jednom těle mnoho údů a nemají všechny stejný úkol, tak i my, ač je nás mnoho, jsme jedno tělo v Kristu a jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy.
Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás:
Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou.
Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí.
Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje.
Kdo rozdává, ať dává upřímně.
Kdo stojí v čele, ať je horlivý.
Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí." (Římanům 12,5-8)
Bůh nám ve své velké milosti dává prostřednictvím Ducha svatého zvláštní dary, které pomáhají naší duchovní rodině najít vzájemný soulad a také nás učí spolupracovat a navzájem se doplňovat.
Podle Pavla je jedno, zda mám dar proroctví nebo prosté služby trpícím. Před Bohem jsme si rovni. Apoštol tu vlastně pokračuje ve svém školení o tom, jak se můžeme bránit pýše a pocitu nadřazenosti, stejně jako nás chce chránit před opačným extrémem, kterým je nízké sebevědomí.
Děkujete každý den Bohu za to, že máte na ruce všechny prsty? Jste mu vděční za to, že máte na své ruce palec? Vzpomínám na dobu, kdy jsem takto svému Pánu děkoval. Nesl jsem tehdy pět kilo medu ve velké sklenici, která najednou praskla a já si uřezal kousek palce na pravé ruce. Bylo to den před stěhováním.
Druhý den jsem mohl stěhování jen sledovat. Díky svému zranění jsem nebyl schopen vzít nic těžšího. Tehdy jsem poprvé v životě poznal, jak je palec důležitý. A také jsem začal ještě více obdivovat lidi, kteří jsou třeba bez ruky nebo jsou ochrnutí. Jak já se tehdy těšil, až se palec zahojí. A pak jsem ještě pár dnů děkoval Bohu za to, že mám na ruce funkčních všech pět prstů.
Pokud žijeme ve společenství lidí, určitě můžeme být nějak užiteční. Buďme hrdí na to, co díky Bohu umíme a čím můžeme být užiteční druhým. Nebuďme ale překvapeni, když se nedočkáme vděku od lidí. Bůh určitě nezapomene na nic z toho, co jsme udělali a ještě uděláme pro druhé.
Když jsem navštívil Atény, zrovna stávkovali popeláři. Už druhý den jejich stávky bylo poznat, že městu chybí jedna důležitá součástka. Obyvatelé města si najednou uvědomili, jak důležitou profesi popeláři dělají.
Podle Bible je jedno, zda jsem popelář nebo poslanec. Důležitější je, zda svou práci dělám poctivě. Bůh každému z nás dává speciální dar a zvláštní úkol. Až začne Boží soud, lidé nebudou souzeni podle toho, jaký dar dostali. Budeme souzeni podle toho, zda jsme Boží dar využili, a nebo ho nechali ležet ladem.
Všichni, kteří přijali vděčně své obdarování, budou jednou s Ježíšem v jeho království. Chtěl bych být mezi nimi.
