Tento týden vařím dětem na táboře. Ke správnému táboru patří, vedle stanů, táboráku a vlajky, také získávání "bobříků" – odvahy, mlčení, otužování, bolesti, samoty...
Když hovoří dospělí o (cizích) dětech, většinou slyším nářky nad tím, jak je ta dnešní mladá generace zkažená a rozmazlená. Myslí jen sami na sebe, neposlouchají, nic neumí – jen ležet u televize nebo vysedávat u počítače... A pak to většinou končí povzdechem: "To my jsme takoví nebyli..."
Také bych mohl psát o tom, co vše dnes ty malé děti, se kterými prožívám tábor, neumí... Ale to není jejich vina. Pokud nemá dítě babičku a dědu na vesnici, těžko někdy vidělo, jak se řeže dříví a pak seká sekerou na menší kousky. Možná nikdy nevidělo, kolik práce to dá, než na záhonku vyrostou třeba ředkvičky.
O tom ale psát nechci, zaujalo mne něco jiného. Vedoucí tábora přichystala pro každé dítě kožený řemínek na krk. Na něho navlékají důkazy získaných bobříků - "zuby", které vypadají, jako by o ně přišel kanadský grizzly. Každý má jinou barvu, takže náhrdelník bude mít své kouzlo.
V úterý ráno byl vyhlášen bobřík mlčení. Skoro polovina dětí ve věku od 6 do 10 let skončila ve chvíli, kdy si u mne vyzvedávaly svačinu a nezapomněly poděkovat. Měl jsem z toho smíšené pocity. Bylo mi líto, že kvůli dobrému vychování přišly o možnost zavěsit si na krk další důkaz získání nového bobříka. Potěšilo mne ale, že vařím slušným dětem, které dokážou poprosit i poděkovat.
Dnes jsem zjistil něco, co mi udělalo radost. Vedoucí tábora má připravený ještě jeden speciální "zub". Bude to bobřík, o kterém děti ještě ani neví, že ho mohou získat – bobřík slušnosti.
Slušnost se dnes v naší společnosti moc nenosí. Většina lidí ji považuje za projev slabosti. Já osobně si jí vážím. Pokud bych si měl vybrat, s jakými lidmi mám žít, vybral bych si určitě ty slušné.
Tábor pomalu končí. Jsem rád, že jsem těch pár dnů mohl prožít nejen se slušnými vedoucími, ale i se slušnými dětmi. Toho bobříka slušnosti jim všem přeji. Zaslouží si ho.
