Dříve než si přečteme pokračování knihy Daniel, chci připomenout slova z knihy proroka Izaiáše. Tento muž žil na přelomu 6. a 7. století před Kristem. Zažil pád Izraelského království a po celý život byl svědkem bojů o samostatnost Judského království.
Jednoho dne mu Bůh přikázal, aby šel mezi lidi a varoval je svým křikem. Izaiáš se Boha zeptal: "Co mám volat?" (Izaiáš 40,6) Hospodin mu sděluje, co má provolávat: "Všechno tvorstvo je tráva a všechna jeho spolehlivost jak polní kvítí. Tráva usychá, květ vadne, zavane-li na něj vítr Hospodinův. Věru, lid je pouhá tráva. Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé navěky." (Izaiáš 40,6-8)
Není to radostné poselství. Vše, co žije na naše planetě, jednou zemře. Tráva, pokud ji nespase dobytek, uschne. Stejně tak dopadne každá rostlina i každý pozemský tvor. I sekvoje, které mohou růst i tisíce let, nakonec uschnou. Zemřou i zvířata, která se mohou dožívat úctyhodného věku, jako například želva, papoušek nebo slon.
Mezi "všechno tvorstvo" patříme i my. Proto může Šalomoun napsat něco, co je jedinou jistotou každého člověka:
"Jen jedno je jisté: spravedlivé i svévolníky čeká stejný úděl.
Dobrý a čistý i nečistý,
kdo obětuje, protože hledá smíření
i ten, kdo po smíření netouží,
kdo se slibem zavazuje Bohu i bezbožný,
všichni jsou na tom stejně." (Kazatel 9.2)
Jaký je náš úděl? Bůh to oznámil už v ráji, když našim prarodičům připomíná, jaké důsledky přinese jejich hřích: "V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat.
Prach jsi a v prach se navrátíš." (Genesis 3,19) Bůh zde naráží na fakt, který také zmiňuje zpráva o stvoření světa při popisu stvoření člověka: "I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem." (Genesis 2,7)
Pokud se rozhodnu žít bez Boha, jsem na tom stejně jako ostatní živočichové a rostliny na naší planetě. Jednou mne čeká konec, smrt, po které se mé tělo časem rozpadne na prach, ze kterého mne kdysi, na počátku, Bůh stvořil.
Co jsem? Pokud svůj život nespojím se svým Stvořitelem, pak jsem jen trocha prachu. Vzpomínám, jak jsem v ruce poprvé držel urnu, ve které byl popel, který zbyl po kremaci z babičky, která navštěvovala mé církevní společenství. Trocha prachu. Nic víc.
Ta babička ale ještě během svého života spojila svůj život s Ježíšem. Proto jsem na jejím pohřbu mohl číst nádherné ujištění: "Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný." (Jan 3,16)
Každý máme jen dvě možnosti. Můžeme se spokojit s tím, že z nás jednou zůstane trocha prachu, nebo můžeme svou budoucnost vložit do Božích rukou. On nás i z té hrstky prachu dokáže povolat k věčnému životu.
Rozhodnout se musí každý sám.
