V době studií na vysoké škole jsem dva roky každou středu navštěvoval vojenskou katedru. Odměnou za tuto "pakárnu", jak jsme téhle činnosti říkali, mělo být zkrácení základní vojenské služby na jeden rok. Na konci nás všechny čekaly závěrečné zkoušky a pak ještě pět prázdninových týdnů v Pardubických kasárnách.
Náš velitel si mne, dodnes nevím proč, oblíbil a tak mne chtěl odměnit. Plánoval, že mne vybere mezi ty, které povýší na četaře, abych pak hned po nástupu do kasáren mohl získat hodnost podporučíka. Jenže to jsem já zase nechtěl a tak jsem se rozhodl, že mu v tom zabráním.
Jedním z předmětů, které jsme měli u závěrečných zkoušek, bylo i pochodování. Když na mne přišla řada, schválně jsem to pokazil. Začal jsem "klíčovat". Při tomto způsobu pochodování se levá ruka pohybuje stejně jako levá noha a prává ruka zase kopíruje pohyb pravé nohy. Teprve napotřetí jsem konečně zvládl pochodovat normálně a tak jsem dostal trojku. Byl jsem spokojený, nepovýšili mne.
Proč tu vzpomínám tuto příhodu? Vybavila se mi při čtení Petrových slov, která jsme četli i včera: "Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas.." (1. Petrův 5,6)
Pro většinu lidí je povýšení motivací jejich činnosti. Proto by se mohlo zdát, že i Petr nás chce motivovat možností našeho povýšení. Jako by uvnitř církve podporoval hierarchii. Jenže tak tomu asi není, protože tu nehovoří o pozemské kariéře, ale o povýšení, ke kterému dojde až při Ježíšově příchodu na naši Zemi.
Podobnou myšlenku nacházíme i v Ježíšově učení. Lukáš se o tom zmiňuje ve svém evangeliu dvakrát. Poprvé, když je Ježíš v sobotu pozván na oběd k jednomu z předních farizeů: Když pozoroval, jak si hosté vybírají přední místa, pověděl jim toto podobenství: "Pozve-li tě někdo na svatbu, nesedej si dopředu; vždyť mezi pozvanými může být někdo váženější, než jsi ty, a ten, kdo vás oba pozval, přijde a řekne ti: `Uvolni mu své místo!´ a ty pak musíš s hanbou dozadu.
Ale jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval a řekne ti: `Příteli, pojď dopředu!´ Pak budeš mít čest přede všemi hosty.
Neboť každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (Lukáš 14,7-11)
I podruhé stejnou větu podle Lukáše Ježíš vyslovil při rozhovoru s židovskými duchovními vůdci, kterým vyprávěl následující příběh: "Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník.
Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´
Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´
Pravím vám, že ten celník se vrátil ospravedlněn do svého domu, a ne farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." (Lukáš 18,10-14)
Tehdy na vojenské katedře jsem se svému povýšení bránil ze sobeckých důvodů. Tušil jsem, že bych pak měl na vojně mnohem větší zodpovědnost a také asi víc práce a starostí. Povýšení, o kterém píše Petr, se nebráním, protože tím povýšením je zásadní změna v mém životě. Ze smrtelného člověka se v okamžiku návratu Ježíše Krista stanu věčně žijícím Božím dítětem.
Petr píše, že cestou k tomuto nebeskému povýšení je ochota pokořit se pod mocnou ruku Boží. Uznat, že jen v Boží náruči jsem v bezpečí. Rád to udělám. Nejen dnes, ale i každý další den mého života.
