Představte si, že si můžete vybrat. První možností je náhlá bezbolestná smrt. Druhou možností je sice dlouhý život, ale před smrtí několik let závislosti na pomoci druhých v důsledku mozkové příhody. Kterou možnost byste zvolili?
Jak mi přibývají roky, přemýšlím i o tom, jaký bude jednou můj konec. Osobně bych raději volil náhlou smrt, ale je docela možné, že mne potká ta druhá varianta, kterou bych si nepřál.
Dnes ráno mne potěšil text zapsaný v knize proroka Izaiáše: "Slyšte mě, dome Jákobův, všichni, kdo jste zůstali domu Izraelovu, vy, kteří jste chováni již od života matky, od matčina lůna na rukou nošeni: 4Já sám až do vašeho stáří, až do šedin vás budu nosit. Já jsem vás učinil a já vás ponesu, budu vás nosit a zachráním."
5"Komu mě připodobníte, a s kým mě srovnáte, komu mě přirovnáte, abychom si byli podobni? 6Z měšce sypou zlato a na váze odvažují stříbro, najmou si zlatníka, aby jim udělal boha a pak se hrbí a klanějí. 7Nosí ho na rameni, přenášejí ho, postaví jej na podstavec, a on stojí, ze svého místa se nehne. Úpějí k němu, ale on se jim neozve, z jejich soužení je nezachrání.
8Připomeňte si to, vzmužte se, vezměte si to k srdci, nevěrníci. 9Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já." (Izaiáš 46,3-9)
Tahle slova mne znovu vedou k tomu, abych i své stáří, umírání a smrt svěřil do Božích rukou. Mnoho lidí dnes podstupuje různé plastické operace, polykají pilulky mládí a tak si chtějí zajistit věčné mládí.
Určitě není na škodu dát na rady lékařů a žít zdravým životním stylem. Ale ani to není zárukou toho, že budu zdravý a svěží až do smrti. Znám lidi, kteří jsou čiperní i třicet let po odchodu do důchodu, přestože jejich životní styl je hrozný. A znal jsem i takové, co se celý život vyhýbali všemu nezdravému a v relativně mladém věku je skosila rakovina.
Vzpomínám si, jak jsem s rodinou před léty vyrazil v Jeseníkách na túru z Červenohorského sedla přes Šerák až na Ramzovou. Lukáš měl tehdy tři roky. Šlapal statečně, ale v polovině cesty už nemohl. Vzal jsem ho nejdříve na ramena a když po chvíli začal únavou usínat, tak jsem ho vzal raději do náruče a další kus cesty nesl. Když si odpočinul, šlapal zase sám.
Dnes ráno jsem se znovu rozhodl, že přijmu vírou Ježíšovo zaslíbení. Věřím, že mne "až do mého stáří, až do mých šedin bude nosit". Když mi toto Boží ujištění Izaiáš dnes ráno připomenul, byl jsem najednou zase klidnější. Znovu jsem si připomenul, že to, co přijde na konci mého života, bude "z božího dopuštění".
Pane, děkuji Ti za Tvé ujištění, že mne budeš nosit až do konce. Ve Tvém náručí se cítím bezpečně už dnes a věřím, že to tak bude až do chvíle, kdy naposledy vydechnu, abych pak v hrobě čekal na vzkříšení k věčnému životu.
