Občas potkávám lidi, kteří v minulosti navštěvovali bohoslužby, ale pak se stalo něco, co jim vzalo chuť nebo sílu přijít znovu. Nejčastěji byli příčinou lidé, kteří měli pocit, že jsou Bohem povolaní k tomu, aby kritizovali a posuzovali druhé.
Škoda, že si častěji nepřipomínáme "kritiku" apoštola Pavla v jeho dopise, který spolu procházíme: "Proč tedy, ty slabý, soudíš svého bratra? A ty, silný, proč zlehčuješ svého bratra? Všichni přece staneme před soudnou stolicí Boží.
Neboť je psáno: `Jako že jsem živ, praví Hospodin, skloní se přede mnou každé koleno a každý jazyk vyzná, že jsem Bůh.´
Každý z nás tedy sám za sebe vydá počet Bohu. Nesuďme už tedy jeden druhého, ale raději posuďte, jak jednat, abyste nekladli bratru do cesty kámen úrazu a nepůsobili pohoršení." (Římanům 14,10-13)
V křesťanském prostředí se už pohybuji dost dlouho. Zjistil jsem, že máme tendenci ke dvěma extrémům. Buď se o sebe navzájem zajímáme příliš nebo naopak vůbec. Přitom ani jedno není dobré.
Díky Ježíši jsme jedna rodina a ta by o sobě měla vědět vše, co je potřebné k dobrým vztahům. Pokud má někdo problém, měl by vědět, že nám není lhostejný a že jsme připraveni mu pomoci, pokud nás o to požádá. Nikdy bychom to ale s naším zájmem o druhé neměli přehánět.
Ještě jako mladý kazatel jsem v sobotu před bohoslužbou zaslechl, jak jedna taková dobrá kritická duše napomíná mladší dívku: "Jitko, to tvoje oblečení se ale Pánu Bohu nebude líbit!" Bylo léto a tak tahle mladá holka přišla v oblečení, které se té druhé zdálo příliš "vzdušné". Zastavil jsem se u nich a té starší sestry jsem se zeptal: "Jak to víš, že se to Pánu Bohu nebude líbit? Tys to dnes ráno konzultovala s Bohem?"
Naše nemístná kritika se může týkat oblečení druhých, jejich jídla, názorů a mnoha dalších směrů. Pavel nás upozorňuje, abychom konečný soud nechali na Bohu, který jednou posoudí i nás. Jaké kritérium při soudu mé osoby použije? Ježíš ve svém kázání říká: "Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou vám bude naměřeno a ještě přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má." (Marek 4,24+25)
Kdo bude tím soudcem? Před kým se jednou "skloní každé koleno"? Stejnou formulaci nacházíme v Pavlově listu Filipským: "Způsobem bytí byl roven Bohu a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.
Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán." (Filipským 2,6-7)
Soudcem bude Ježíš. To možná někoho vede k myšlence, že může být v klidu, protože Ježíš je ten hodný, milující Bůh, který nakonec všem všechno odpustí. Rád bych připomenul Kristova slova, kterými vyjádřil, jaký přístup bude mít k člověku, který se stal kamenem úrazu upřímnému člověku, který hledá vztah k Bohu: "Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, pro toho by bylo lépe, aby mu pověsili na krk mlýnský kámen a potopili ho do mořské hlubiny.
Běda světu, že svádí k hříchu!
Svody sice nutně přicházejí, ale běda tomu, skrze koho přijdou." (Matouš 18,6-7)
Ježíš bude spravedlivý soudce. Jednou mi naměří takovou mírou, jakou jsem já měřil těm druhým. Není na mně, abych posuzoval víru lidí okolo mne. Raději bych měl hovořit s Ježíšem o té své.
