Starší kolega, který letos v červnu oslavil devadesátiny, vzpomínal nedávno na dobu, kdy se kvůli své víře skončil ve vězení. Bylo to v padesátých létech minulého století. Faráři a kazatelé tehdy neměli snadný život. Režim se je snažil deptat vědomím, že jsou pod neustálým dohledem StB.
Jednou večer, když se vracel domů, ho před domem zastavil neznámý člověk. Když zjistil, že jde o příslušníka státní tajné bezpečnosti, bylo mu jasné, že je zle. Odvedli ho na služebnu k prvnímu výslechu. Vyhrožování se střídalo se sliby.
Odmítal jakoukoliv spolupráci, a tak se brzy ocitl brzy na Borech. Bez soudu i bez toho, že by mu někdo řekl důvod jeho zatčení. Nedovolili mu ani dát zprávu manželce, která pak další dny prožívala v obavách, co se mu stalo.
Pár měsíců prožil v cele věznice na Borech a pak přišel konečně soud. Soudce mu vyměřil 18 měsíců nepodmíněně. Státní zástupkyně, nechvalně známá soudružka Brožová, ale nebyla s verdiktem spokojená a tak se odvolala. Případ se dostal až k nejvyššímu soudu, který trest zvýšil na rovné tři roky.
Po dlouhých měsících mohl konečně dostat první návštěvu. Přišla manželka se synem a malou dcerou, která v ruce držela kytičku – karafiát s asparátem. Prožila ale zklamání. Mezi ní a tatínkem bylo silné sklo. Také otvor, přes který spolu mohli pár minut mluvit, byl zajištěný jemným pletivem.
Dcera chvíli přemýšlel a pak začala z asparátu otrhávat malé lístečky a prostrkávala je malými dírkami v mřížce. Strážný ji nechal, protože v tom neviděl nic podezřelého. Kolega lístečky schovával do dlaně a když návštěva po několika minutách skončila, odnesl si je na celu.
Když na tuto příhodu vzpomínal, ještě po šedesáti létech mu znovu po tváři tekly slzy. Říkal: "Ty malé lístečky mi pak každý den dodávaly sílu, abych to nevzdal. Když jsem se vracel z výslechů, znovu jsem je bral do dlaní a myslel na své nejbližší..."
Malé lístečky asparátu. Takové nic a přece kolegovi tehdy tolik pomohly...
