Atentát na redakci časopisu Charlie Hebdo rozpoutal diskuzi o tom, zda má mít svoboda slova nějaké hranice. Jsem pro absolutní svobodu slova. Slušný člověk zůstane slušným a nebude urážet. Ten, kdo má potřebu urážet druhé, to bude dělat i tak. Já si pak mohu vybrat, komu budu naslouchat a co budu číst.
Zamýšlím se ale nad reakcí muslimů, kteří vyhlašují tresty smrti nad každým, kdo si dovolí "karikaturovat" něco, co je jim svaté. Na jedné straně chápu, že je uráží, když někdo zesměšňuje jejich Boha. Také se setkávám s projevy, jejichž cílem je urazit mého Boha. Jenže ten můj Bůh se umí ubránit sám a nepožaduje po mně, abych bral do svých rukou soud.
V posledních dnech si znovu kladu otázku, jakým bohem je Alláh. Je opravdu tím jediným, velkým a mocným Bohem, jak to muslimové tak rádi říkají? Věří teroristé svému pokřiku "Allahu Akbar" (Alláh je velký)?
Když v nějakém časopise vyjde karikatura Ježíše, nemám potřebu vzít do rukou Kalašnikova a jít vystřílet celou redakci. Jednak věřím, že můj Bůh se o sebe umí postarat sám a nepotřebuje, abych ho zachraňoval. Navíc věřím tomu, že můj Bůh má smysl pro humor, a proto se občas i zasměje, když se některému malíři ta jeho karikatura skutečně povede.
Opravdu muslimové věří slovům "Allahu Akbar"? Pokud ano, bylo by už načase, aby se sešli islámští duchovní ze všech zemí, ve kterých převládá islám, a oznámili miliardě muslimů na celém světě, že Alláh nepotřebuje, aby v jeho jménu umírali lidé.
Islámští teroristé z Paříže umírali s pocitem hrdinů, které v nebi čekají nekonečné slasti se spoustou panen a Mohamedem po boku. Má-li být islám považován za mírumilovné náboženství, pak pro to musí něco udělat. Je třeba dát jasný signál všem věřícím, že teroristické vraždění ani svatá válka nejsou cestou do nebe a do věčné blaženosti.
Každý křesťan zná Desatero, ve kterém je jasně napsáno: "Nezabiješ!" Zabití druhého je hřích. Pokud by nějaký křesťan udělal něco podobného, jako se stalo v Paříži, nemohl by umírat s pocitem geroje a žádný z jeho spoluvěřících by ho za hrdinu nepovažoval.
Islám je často srovnáván se středověkým křesťanstvím. Slýchám názor, že to, co se dnes v islámu děje, jsou dětské nemoci, kterými si muselo projít i křesťanství. Islám vznikl v sedmém století po Kristu. Je tedy mladší zhruba o šest století. Nezdá se vám, že v případě islámu trvá ta dětská nemoc už moc dlouho? Uzdraví se z ní vůbec někdy?
Zatím vše napovídá tomu, že se jeho zdravotní stav spíš zhoršuje, což pro Evropu není dobrá zpráva. Jeho duchovní vůdcové jakoukoliv pomoc zvenčí odmítají. Evropa si ale nemůže dovolit dlouhodobou léčbu tohoto problému. Poslední události ukazují, že je nejvyšší čas hledat řešení, které nám zajistí bezpečí. Samotní muslimové si zatím s těmi, kteří při střelbě vykřikují Allahu Akbar, poradit neumí.
