Poté, co Bůh vyvedl Abrahamovy potomky z egyptského zajetí, začal jim vštěpovat nová pravidla mezilidských vztahů. Už to nebyli otroci, jejichž život neměl v očích jejich pánů žádnou cenu. Byli svobodní a proto se museli učit i svobodně žít. Vážit si života a zdraví, svého i těch druhých. Hospodin jim dává prostřednictvím Mojžíše nové zákony.
Jedním z nich byl i zákon o odplatě a odškodnění. Jeden z jeho paragrafů zní: „Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu...“ (Ex.21,24) Když jsem toto místo dříve četl, připadalo mi to kruté. Teprve, když jsem se dověděl, jak byl tento zákon praktikován, dal jsem mu za pravdu.
Jak to tedy bylo? Když Žid jinému člověku třeba vyrazil zub, musel postiženého požádat, zda ho může vyplatit. Dát mu tolik, na kolik si vyražený zub cenil. Pokud se tak stalo, byla věc vyřešena. Pokud se ale nedohodli, pak teprve došlo k tomu, že na příkaz soudu byl zub vyražen viníkovi.
Kdyby dnes soudy jednaly stejně, určitě by byla menší kriminalita. Také bychom na cestách určitě jezdili daleko ohleduplněji. A dříve, než bychom se rozhodli někoho uhodit, bychom si to dobře rozmysleli.
V době Pána Ježíše tyto zákony Židé uznávali. Určitě to nebylo snadné. Lidé si mysleli, že stejné to bude i v Božím království. Ježíš je vyvádí z omylu, když prohlásí: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Oko za oko, zub za zub´. Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.“
Nevím jak vy, ale já mám někdy problém s tím, abych neodplácel víc, než kolik mi bylo ublíženo. A teď tohle. To snad Ježíš nemohl myslet vážně! Když mne někdo uhodí, tak mu mám nastavit i druhou tvář? To by se ze mne stal otloukánek. Opravdu to Ježíš myslí vážně?
Hřích přinesl na naši zemi zákon odplaty, vendetu, krevní mstu. Malé násilí je opláceno větším a to opět větším... Pokud na tento způsob řešení zla přistoupíme, dostáváme se do stupňující se spirály násilí, oplácení, vzájemného ničení a někdy nakonec i zabíjení. Toto jednání produkuje další a další zlo, které nemá konec.
Ježíš nabízí řešení. Tím řešením je život podle pravidla: „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, jednejte i vy s nimi.“ (Luk.6,31) Nemusím čekat, až na mně budou všichni hodní. Mohu být hodný já na ně. Není třeba čekat, až se budou usmívat ti druzí. Můžeme to být právě my, kdo se usmějí první.
Je možné, že náš úsměv nezmění svět. Ale změní nás. Budeme se cítit klidnější, radostnější a spokojenější. A určitě se brzy najde někdo, kdo se k nám přidá a bude se usmívat s námi.
Pane, dej mi sílu neoplácet zlo zlem. Uč mne raději se dělit o to dobré, co od Tebe každý den přijímám. Pomoz mi v aktivním šíření dobra. Děkuji Ti, že Ty tak se mnou jednáš každý den. Naplň mne stejnou schopností rozdávat Tvou lásku lidem kolem mne. Bez ohledu na to, zda jsou to mí přátelé, nebo nepřátelé. Jsou to všechno Tvé děti.
