Mezi křesťany je stále častěji možné slyšet názor, že Pán Ježíš „snížil laťku“ Božích požadavků na nás a náš život podle zákona. Bůh už prý nemá tak vysoká očekávání, protože poznal, že nás přecenil. A tak musel přijít Ježíš, aby nám vysvětlil, že zákon a život podle něj není třeba brát příliš vážně.
Druhá část 5.kapitoly evangelia podle Matouše však takové myšlenky nepřipouští. Nakonec, posuďte sami, zda si takto můžeme vyložit další slova, která Ježíš pronesl ve svém kázání na hoře: „Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým. Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mat.5,19-20)
Zákoníci a farizeové tvořili duchovní elitu národa. A to nejen intelektuálně, ale i ve svém životním stylu. Nejen že zákon vykládali, ale také podle něho žili více než obyčejní lidé. Lépe už to podle mínění Židů nešlo. Pokud by měl být někdo v Božím království díky svému zachovávání zákona, pak farizeové a zákoníci. Tak to vnímala většina národa.
K překvapení všech ale Ježíš chvíli před tím pozval do svého království chudé duchem, plačící, tiché... Máme to ještě v paměti. Teď k tomu ještě přidá prohlášení, že spravedlnost farizeů a zákoníků, elity národa, není zárukou místenky do nebe.
Pokud si chci zajistit místo v Božím království svými skutky, pak musím vykazovat větší snahu než ti, kteří v přístupu k zákonu byli maximalisty.
Z lidského hlediska není možné žít vzorněji než farizeové a zákoníci. A u toho je třeba začít při výkladu, co nám tím Ježíš říká. Jestliže chceš být v Božím království, nevystačíš si se svou vlastní spravedlností. Musíš přijít k Bohu a u něj hledat spravedlnost, která ti umožní projít nebeskou bránou.
Když se díváte na sebe, nemáte pocit, že i když už roky přicházíte za Ježíšem a denně ho prosíte o jeho spravedlnost, jste stále stejní? Nebo dokonce ještě horší? Jak je to možné?
Je to podobné, jako když umývám okna. Pokud se do práce pustím ve chvíli, kdy je pod mrakem, jde to rychle a brzy se mi zdá, jak jsou skla krásně čistá. Vysvitne-li sluníčko, najednou zjistíte, kolik šmouh a prachu na nich ještě zůstalo. Z vlastní zkušenosti vím, že svítí-li na okna přímé sluneční světlo, nikdy se mi nepodaří docílit takové čistoty, abych při pozorném pohledu neviděl šmouhu.
Přicházím-li k Bohu, který je světlem, vždy na sobě uvidím nějakou vadu. A když mi ji Bůh pomůže odstranit, uvidím další. Už není tak velká, jako ta předchozí, ale protože se blížím k Bohu, zdroji světla, zdá se ještě větší.
Když Ježíš hovoří o spravedlnosti, která nestačí pro vstup do Božího království, nechce nás odradit od touhy po spravedlnosti. Chce přivést k poznání, že sami nikdy nemůžeme docílit takové svatosti a dokonalosti, která by nám umožnila vstup do Božího království. Tu nám může dát jen Bůh.
Pane, děkuji Ti za Tvou spravedlnost. Děkuji Ti, že i když ta má není tak velká, jako ta, kterou se chlubili farizeové a zákoníci, ty mne přesto přijímáš. Pomoz mi, abych od Tebe denně přijímal touhu i sílu k životu, který by Ti nedělal ostudu.
