Než se pustíme do rozjímání nad dnešním textem, připomeňme si, v jaké souvislosti Ježíš tato slova pronesl. Bez toho bychom totiž mohli dojít ke špatnému závěru. Nebyli bychom první ani poslední. Dějiny křesťanství by o tom mohly dlouze vyprávět.
Ježíš vypráví svým učedníkům o tom, jak velká je Boží láska k hříšným lidem. Začal příběhem o ztracené ovečce a pastýři, který ji hledá. Pak vysvětluje, jak máme jednat s chybujícím spoluvěřícím a nakonec dojde až k tomu nejsmutnějšímu – k vyloučení člena, který odmítá napomínání a nadále si libuje v hříšném a pohoršujícím životě.
V této souvislosti prohlásí: "Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi." (Matouš 18,18) Ještě si vám dovolím připomenout, že podobná slova Ježíš pronesl ve svém rozhovoru s apoštolem Petrem: "Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi." (Matouš 16,19)
Často se setkávám s jedním výkladem pocházejícím z prostředí katolických bratrů. Podle něj tu Ježíš Petrovi a církvi (rozuměj katolické) dává pravomoc určovat, čemu lidé musí věřit a co musí dělat, aby se jednou dostali do nebe. Na tento text se odvolával i Jan Pavel II., když obhajoval záměnu soboty za neděli.
Jenže o to v těchto textech nejde. To, že Ježíš svěřuje Petrovi a církvi klíče od nebeského království, vůbec nemusí znamenat to, co z toho vyvozují katoličtí teologové.
Vždy, když odjíždíme na delší dovolenou, dáváme naší kamarádce klíče od našeho bytu. Ta nám pak ze schránky vybírá poštu a zalévá květiny. Nikdy ji nenapadlo, že by třeba vyhodila nějaký obraz a nahradila ho jiným. Ani se nepustila do nějaké přestavby...
Podobné je to i se slovy Pána Ježíše. Ví, že brzy odejde zpět do nebeského domova. Přeje si ale, aby byl jeho "pozemský domov" udržován až do chvíle, kdy se do něj zase vrátí. Proto pověřuje své učedníky, aby se o církev, kterou považuje za svou rodinu, dobře starali. Neříká tu nic o změně zákonů. Pravidla hry jsou daná Ježíšem a my bychom je měli respektovat.
Až se dostaneme do 21.kapitoly Matoušova evangelia, budeme spolu přemýšlet o Ježíšově "Podobenství o zlých vinařích". V něm Ježíš vypráví o lidech, kteří se k pronajaté vinici chovali, jako by jim patřila. V tomto příběhu popisuje jednání židovských veleknězů a starších. Pak se jich zeptá, co s těmito nájemci udělá majitel, a oni odpoví: "Zlé bez milosti zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou odvádět výnos v určený čas." (Matouš 21,33)
Po své smrti Ježíš svou vinici pronajal křesťanské církvi. Máme se o ni starat a jednat podle instrukcí, které nám dal náš Pán, její majitel. Když se ale začneme chovat stejně jako naši předchůdci, logicky nás čeká totéž, co potkalo židovské bratry. Na to bychom neměli zapomínat. Bůh se s námi podělil o část svých kompetencí a nyní očekává, že budeme jednat stejně, jako by na našem místě jednal On.
Pane, vážím si toho, že jsi i mně svěřil kousek své vinice. Pomoz mi, abych také dnes byl dobrým správcem. Naplň mne svou láskou a milostí.
