Už jste někdy slyšeli o tom, že by král vybíral daň od své vlastní rodiny? Na podobnou absurdnost upozorňuje Ježíš své učedníky, když po něm výběrčí chrámové daně chtěli, aby také zaplatil.
Matouš o této situaci píše v závěru 17.kapitoly svého evangelia: Když přišli do Kafarnaum, přistoupili k Petrovi výběrčí chrámové daně a řekli: "Váš Mistr neplatí chrámovou daň?"
On řekl: "Platí!" Když přišel domů, ještě než promluvil, řekl mu Ježíš: "Co myslíš, Šimone, od koho vybírají pozemští králové poplatky a daně? Od svých synů nebo od cizích lidí?"
Když odpověděl: "Od cizích", pravil mu Ježíš:
"Synové jsou tedy svobodni. Ale abychom je nepohoršili, jdi k moři, hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe." (Matouš 17,24-27)
Chrámová daň byla považovaná za prostředky, které patřily samotnému Bohu. Ten je ale dal pod správu kněží. Měli z těchto prostředků udržovat nejen budovu samotného chrámu, ale vybrané peníze měly sloužit i k zabezpečení všech náboženských obřadů, předepsaných Mojžíšovým zákonem.
Ježíš ve svém rozhovoru s učedníky jasně říká, že on, jako Boží syn, tuto daň platit nemusí. Hned ale dodá: "...abychom je nepohoršili, jdi k moři, hoď udici; vytáhni rybu, která se první chytí, otevři jí ústa a najdeš peníz; ten vezmi a dej jim za mne i za sebe."
Ježíš nemusel platit tuto daň, ale přesto zaplatil. Nechtěl zbytečně provokovat a pohoršovat. Už tak musel často jednat v rozporu se vžitými tradicemi. Přesto ale i v této situaci ukázal učedníkům, s kým mají tu čest. Poslal Petra s udicí k jezeru. Řekl, že první ryba, kterou uloví, bude mít v ústech kromě háčku ještě peníz, který postačí na zaplacení daně nejen za Petra, ale i za Ježíše.
Uvažoval jsem o tom, proč tuto zkušenost prožil zrovna Petr. Určitě to mělo pro něj nějaký význam. Došel jsem k tomu, že právě Petr, který jako cholerik dokázal jednat velice emotivně, potřeboval malou lekci toho, že přílišná horlivost může někdy nadělat víc škody než užitku.
Možná právě Petr potřeboval pochopit, že jsou situace, kdy je lepší se raději stáhnout a zbytečně neprovokovat. Není to projev zbabělosti, ale naopak síly. Připomíná mi to Davida. Několikrát mohl zabít Saula a zbavit se tak svého nepřítele, který mu léta usiloval o život. Ale on to neudělal. Když mu to jeho muži vyčítají, jen prohlásí: "Chraň mě Hospodin, abych se dopustil něčeho takového na svém pánu, na Hospodinově pomazaném, a vztáhl na něho ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný!" (1.Samuelova 24,8)
Ježíš si přeje, abychom se řídili heslem "Dvakrát měř a jednou řež!" Je rád, když přemýšlíme dřív, než něco uděláme. Učí nás, abychom uvažovali, co může naše jednání způsobit. Pokud to není nutné, měli bychom se vzdát každého zbytečně provokujícího a pohoršujícího projevu.
Pane, Ty víš, že mi provokování nikdy nedělalo problém. Uč mne, podobně jako Petra, přemýšlet nad důsledky mého jednání. Nechci být tím, kdo pohoršuje, když to není nutné. Věřím, že s Tebou to dokážu.
