239) Zkus se na podívat mýma očima (Matouš 15,1-36)

Během několika dnů se Ježíš už podruhé obrací na učedníky se stejným úkolem. Okolo se v zástupu lidí tísní okolo deseti až patnácti tisíc posluchačů. Učedníci jim mají dát najíst.

Ano, to už tu jednou bylo. Tehdy byl zástup ještě větší. A učedníci odpovídají také stejně jako poprvé. "Pane, to nedokážeme!" A pak se dívají bezradně na Ježíše. Ježíš jim řekl: "Kolik máte chlebů?" Odpověděli: "Sedm a několik rybiček." (Matouš 15,34)

Přemýšlel jsem nad tím, co asi Ježíš od učedníků čekal, když jim říká, aby dali tomu davu lidí najíst. Vždyť musel vědět, že je to něco, co oni sami nikdy nemohou v takových podmínkách zvládnout. A když to věděl, tak proč je znovu přivádí do trapné situace?

Ne, Ježíš je určitě nechtěl ztrapnit. To nebyl jeho styl tehdy a není ani dnes. Tak proč to dělá? Co tím sleduje? Co čekal od učedníků? Když jsem o tom přemýšlel, vzpomněl jsem si na jednu příhodu z dětství. Ve škole jsme dostali domácí úkol, se kterým jsem si nevěděl rady. Nakonec mi s ním pomohl starší bratr Pavel. Když jsem po čase zase dostal úkol, kterému jsem nerozuměl, šel jsem zase za Pavlem.

Něco podobného prožili učedníci u městečka Betsaida. I tam byl velký zástup hladovějících a Ježíš ho dokázal zázračně nasytit s ještě menším množstvím proviantu, než byl k dispozici zde.

A tak si myslím, že Ježíš od učedníků očekával, že po jeho výzvě vyjdou mezi lidi, zjistí, kolik chleba a masa je k dispozici a pak vše přinesou Ježíši, aby to vše rozmnožil a dal jídlo všem přítomným. Jenže učedníci v té chvíli zapomněli, kdo je jejich mistr a dívají se na vše očima svých možností.

Ježíš nás chce naučit vnímat svět okolo nás Jeho očima. Ví, že pokud se okolo sebe díváme jen pohledem vlastních možností, propadneme brzy beznaději. Ale pokud použijeme jeho optiku, uvidíme najednou vše v jiných barvách.

Napadá mne příběh dvanácti vyzvědačů, kteří měli za úkol projít zaslíbenou zemi a přinést o ní zprávy svému národu. Když se po čtyřiceti dnech průzkumu vrátili, deset z nich vypráví: "Země, kterou jsme při průzkumu prošli, je země, která požírá své obyvatele, a všechen lid, který jsme v ní spatřili, jsou muži obrovité postavy. Viděli jsme tam zrůdy - Anákovci totiž patří ke zrůdám - a zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v jejich očích byli takoví." (Numeri 13,32-33)

Jozue a Káleb to ale vidí jinak: "Země, kterou jsme při průzkumu procházeli, je země převelice dobrá. Jestliže nám Hospodin bude přát, uvede nás do této země a dá nám ji..." (Numeri 14,7+8) Tito dva zvědové se na problém dívali z Boží perspektivy, proto věřili, že ta nádherná země bude nakonec jejich. A také se toho, jako jediní z těch dvanácti, dočkali.

Něco podobného čekal tehdy Ježíš i od svých učedníků. Chtěl, aby se na hladový zástup posluchačů podívali jeho očima. A stejný postoj čeká i od nás, kdykoliv je před námi nějaký, z našeho pohledu, neřešitelný problém.

Pane, je dobré vědět, že pro Tebe není žádný problém neřešitelný. Máš možnosti, o kterých se mi ani nezdá. Nauč mne se i na mé problémy dívat Tvýma očima.