236) Budou v nebi jen křesťané? (Matouš 15,28)

Nedávno jsem dostal otázku, jak to bude jednou na Božím soudu s lidmi, kteří žili celý život třeba jako muslimové nebo buddhisté... Budou Bohem odsouzeni jen proto, že nevyznávali správné náboženství?

Jednu z odpovědí můžeme nalézt i v našem příběhu, ve kterém se na Ježíše obrací pohanská žena s prosbou o pomoc. Její dcera je posedlá démony a ona věří, že jen Ježíš ji může zachránit. Jenže Ježíš ji ignoruje. Vůbec na její volání nereaguje. A když jí nakonec odpoví, tak velice úředně a nám se to dokonce může jevit, že odpovídá dokonce tvrdě a nevychovaně.

Pohanská matka se ani pak nevzdává a tak nakonec od Ježíše slyší: "Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš." A od té hodiny byla její dcera zdráva. (Matouš 15,28) Na několika místech v evangeliích je možné číst o tom, že Ježíš se ve své činnosti nezabývá jen Židy, ale uzdravuje a káže i mimo území, obývané svými krajany. Také v tomto případě vyhání na dálku zlé démony z mladé dívky, jejíž matka byla pohanka.

Z toho je patrné, že Bůh nikdy neměl v úmyslu se starat jen o svůj vyvolený židovský národ. A aby bylo jasné, že to tak skutečně je, apoštol Pavel ve svém dopise křesťanům v Římě napíše: "Bůh nikomu nestraní. Ti, kteří neměli zákon a hřešili, také bez zákona zahynou; ti, kteří znali zákon a hřešili, budou odsouzeni podle zákona.
Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší; ospravedlněni budou, kdo zákon svými činy plní.
Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.
Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto." (Římanům 2,11-16)

Na Božím soudu nebude soudce lidi rozdělovat podle barvy pleti, pohlaví, množství peněz na kontě, vzdělání nebo podle příslušnosti k té "správné víře". Rozhodující bude postoj jednotlivých lidí k tomu, co díky svému svědomí a poznání považují za dobro. Ti, kdo po dobru nejen toužili, ale také se ho pokoušeli rozdávat potřebným, jednou z Božích úst uslyší: "Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou." (Matouš 25,34-36)
A když se budou Boha ptát, kdy mu takto posloužili, uslyší z jeho úst odpověď: "Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." (Matouš 25,40)

V Božím království má místo každý člověk, kterému nejsou lhostejné potřeby druhých lidí. Bůh, na rozdíl od lidí, odplácí dobro dobrem. A na žádné naše dobro nezapomene.

Pane, jsem rád, že u Tebe má každý obyvatel téhle planety stejnou šanci. Těší mne, že jsi Bůh, který hodnotí člověka spravedlivě a těm, kdo Tě skutečně hledají, dáváš navíc svou milost.