Ježíš se cestou do Týru setkal s pohanskou ženou, která ho žádala, aby zachránil její posedlou dceru. Ježíš jí ale neodpovídal a zdálo se, že ji ignoruje. Její opakované hlasité volání nakonec dovedlo učedníky k tomu, že ho žádají, aby se jí zbavil.
Žena ale ve svém volání pokračuje dál. Co na to Ježíš?
On odpověděl: "Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského."
Ale ona přistoupila, klaněla se mu a řekla: "Pane, pomoz mi!"
On jí odpověděl: "Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům."
Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou ze stolu jejich pánů." (Matouš 15,24-27)
Nedivím se učedníkům, že už měli toho pokřikování plné zuby. Ale u Ježíše mne jeho reakce udivuje. Nejprve delší dobu ženu ignoruje a pak jí odpoví tak, že to vyznívá až neslušně.
Nedávno jsme četli o tom, jak Ježíš diskutuje s farizei a zákoníky. Také byl velmi strohý a asertivní. Jenže tam bych to chápal. Farizeové se k němu také nechovali zrovna slušně a už vůbec si v diskuzích s ním nebrali servírky.
Jenže tato žena na Ježíše neútočí. Jen ve svém zoufalství volá o pomoc. A Ježíše by mělo těšit, že se pověst o něm dostává i za hranice jeho země. Mělo by ho těšit, že už i pohané poznávají, že není jen synem tesaře, ale že je synem Davidovým – Mesiášem, který přišel z nebe kvůli záchraně světa.
Proč je Ježíš v tomto rozhovoru tak tvrdý? Slyšel jsem už mnoho argumentů. I mne napadala různá zdůvodnění. Nakonec jsem ale pochopil, že o tom ten příběh není. Příběh téhle ženy je o tom, jak mne někdy mohou zahanbit lidé, o kterých se domnívám, že to jsou jenom... Tak se dívali i učedníci na pohany. Kdyby tahle žena nebyla pohanka, těžko by řekli: "Ježíši, zbav se jí!"
Ježíš se vícekrát setkal s tím, že se někdo urazil, když mu řekl pravdu. Nebyli to jen farizeové a zákoníci. Opustilo ho i sedmdesát z jeho žáků, jak o tom napsal apoštol Jan: "Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.
Ježíš řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?"
Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." (Jan 6,66-69)
Když jsem četl Ježíšovu odpověď pohanské ženě, neměl jsem daleko k tomu, abych se na něj naštval a také ho opustil. Vždyť takhle se přece se ženou nemluví. A už vůbec ne s matkou, která je zoufalá z toho, že se její dcera řítí do záhuby. To by měl Ježíš jako Bůh vědět lépe než já.
Ale pak jsem si uvědomil, že když takhle jedná Bůh, ví, proč to dělá. Možná jen chtěl, aby si tato žena uvědomila, co ji čeká, když přijme Krista jako svého Pána. Možná chtěl, aby si dobře rozmyslela, co dělá. Nakonec jsem o tom přestal spekulovat. I když tomu nerozumím, Ježíš věděl, co dělá.
Pane, často Ti nerozumím. Když se ale dívám ve svém životě nazpět, tak vnímám, že se vyplatí Tě poslechnout. Pomoz mi, abych se neurážel, jako farizeové. Chci být stejně vytrvalý, jako ta pohanská matka.
