Ježíš pokračuje v pověřovací řeči. Jeho učedníci se mají vydat na první samostatnou misijní cestu. Půjdou, aby v Ježíšově jménu přinesli do všech míst zprávu o Božím království. Stanou se Božími posly – anděly.
Když jsem byl mladší, záviděl jsem učedníkům, že mohli být s Ježíšem. Vlastně jim to v koutu své duše závidím dodnes. Ale přece jen se něco změnilo. Dnes si více uvědomuji, že být Ježíšovým učedníkem nebylo snadné. Nakonec, svědčí o tom i Ježíšova slova, nad nimiž se budeme právě teď zamýšlet:
„Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden...“ (Mat.10,37)
Tak co tomu říkáte? Je to snadné? Ještě pořád byste chtěli být Kristovými spolupracovníky? Já mám moc rád své rodiče. A nemohu s čistým svědomím říci, že Ježíše miluji více než je. Jak stárnu, začínám se o své rodiče bát. Jsou starší než já a tak se může kdykoliv stát, že o ně přijdu. Až se to stane, budu se s tím muset vyrovnat. Nebude to snadné, i když věřím, že se s nimi jednou setkám v Božím království. I tak mi budou chybět. Jejich modlitby, jejich starost o mně a mou rodinu... Jak bych mohl milovat Ježíše víc než je? A přece Ježíš prohlásí, že kdo chce být jeho učedníkem, musí ve svém citovém životě dospět k tomu, že Ježíš bude na prvním místě.
Když tak o tom uvažuji, objevuji v Ježíšových slovech logiku. Proč vlastně miluji své rodiče? Protože mi dali život? Oni mi dali mnohem víc. Kolik bezesných nocí prožila maminka, když se o mne starala v mé nemoci. Kolik šedivých vlasů přibylo mému tatínkovi, když jsem s ním chtěl diskutovat o tom, co jsem viděl jinak než on. Vím, že mne milují a proto i já miluji je.
Před chvílí jsem přiznal, že bych nemohl s čistým svědomím říci, že Ježíše miluji ze všech nejvíce. Ale jedno mohu prohlásit. Dnes už vím, že mne nikdo nemá rád tolik, jako Bůh. Ježíš mne tak miluje, že kvůli mně zemřel. A kdyby mohl udělat ještě víc, udělal by to. Taková je jeho láska.
Dnes už jsem rozumem schopen pochopit, že mám dostatek důvodů k tomu, abych Ježíšovi v mém citovém životě dal první místo. Dříve jsem se toho bál. Neznal jsem ho a proto jsem měl obavy, že by po mně mohl chtít něco, co bych nedokázal udělat. Měl jsem obavy, že bych se pak odcizil svým blízkým. Četl jsem příběhy lidí, kteří ve snaze dát Boha na první místo odešli na pustá místa, opustili své rodiny a prožili zbytek života v odloučení.
Pak mi ale pomohl mi příběh Henocha, o kterém je v knize Genesis napsáno:
„Ve věku šedesáti pěti let zplodil Henoch Metúšelacha. A chodil Henoch s Bohem po zplození Metúšelacha tři sta let a zplodil syny a dcery.
Všech dnů Henochových bylo tři sta šedesát pět let. I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.“ (Gen.5,21-24)
Henoch dokázal dát Bohu první místo ve svém srdci. A přesto mu tam zbylo ještě dostatek místa pro manželku, se kterou i v tomto období měli další děti. Když se naučím milovat Ježíše na prvním místě, nepovede to k narušení mého vztahu k mé rodině, ale naopak. Budu je pak schopen milovat víc, než kdykoliv předtím.
Pane, děkuji Ti, že mne chceš učit milovat. Naplň mé srdce svou láskou, abych dokázal být lepším synem, manželem i tátou. Chci, abys byl v mém srdci na prvním místě Ty.
