Možná si ještě vzpomenete, jak Vlasta Burian v jednom svém filmu zpívá: „Daj-li medaili nebo nedaj-li...“ Je to příběh o tom, jak velkou hořkost a bolest můžeme způsobit někomu jinému, když na něho zapomeneme.
Nehrozí nebezpečí, že na nás Ježíš zapomene, až bude jednou povolávat z hrobů občany svého nebeského království? Co když dopadneme jako hrdina vzpomínaného filmu, na kterého na konci řady nezbyla medaile? Bůh je už hodně starý, co když má sklerózu?
Matouš zaznamenal slova Pána Ježíše, která nás mohou uklidnit, pokud máme takové obavy:
„Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy; máte větší cenu než mnoho vrabců.
Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ (Mat.10,29-33)
Žijeme mezi lidmi, kteří čas od času trpí ztrátou paměti. Společnost časem zapomíná na své hrdiny. Nejeden olympijský vítěz zemřel v bídě, protože lidé oslavovali své nové, současné hrdiny. Lidové přísloví „světská sláva – polní tráva“ vystihuje krutou pravdu.
Ježíš říká, že Bůh nezapomíná na své hrdiny. Přizná se ke každému, kdo se na tomto světě přizná k němu. Přiznat se k Bohu nemusí být vždy snadné. Mnoho lidí dnes nemůže kvůli své víře sehnat práci. Když požádají o možnost mít v sobotu volno, zaměstnavatel raději přijme někoho jiného.
Nedávno několik mladých adventistů na Severní Moravě nemohlo dělat zkoušky na Ostravskou univerzitu, protože byly vyhlášeny na sobotu. Obdivoval jsem všechny, kteří v takové složité situaci odmítli udělat kompromis.
V zemích s islámským právem je to ještě horší. Tam se za přiznání k Ježíši většinou platí životem. Ježíš slibuje: „Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi...“
Ježíše nezajímá náš původ, ani naše funkce ve společnosti nebo v církvi. O naší budoucnosti rozhoduje náš vztah k Bohu. Nepomohou nám rodiče ani přátelé a známí. Pavel napsal: „Neboť není přijímání osob u Boha.“ (Řím.2,11) Podobnou myšlenku zmiňuje i v jiných dopisech. A nejen on. Podobně píše i Jakub a Petr.
Proto se nemusíme bát, že by na nás Bůh zapomněl. Podle Pavla „Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím.“ (Žid.6,10) Všechny tyto texty nás ujišťují, že Bohu se nikdo z nás nevytratí z paměti. Pokud mu důvěřujeme v našem každodenním životě, můžeme mu důvěřovat i v otázce věčného života.
Víte, kolik máte vlasů? Už jste je někdy počítali? Slyšel jsem, že tmavovlasí lidé mají okolo 90 000 vlasů. Pokud máme světlé vlasy, pak jich máme ještě o třetinu více. Jenže stačí se okoupat a spousta našich vlasů už není na naší hlavě. Podle Ježíšových slov z našeho dnešního textu Bůh ví i to, co my nevíme.
Pane, děkuji Ti za Tvé ujištění. Dík, že se nemusím bát, že na mne zapomeneš, až budeš přijímat občany svého nebeského království. Už se těším, až jednou ze Tvých úst zazní mé jméno a já se probudím k životu, který nikdy neskončí.
