134) Spolehni se na Boží pomoc (Mat.10,9+10)

Představte si, že byste ráno přišli do práce a vedoucí by vám oznámil, že za pět minut odlétáte na měsíční služební cestu do Austrálie. Co byste asi začali dělat?

Nepožádali byste o možnost stavit se doma pro nejnutnější výbavu na cestu. Ale váš vedoucí by vám oznámil, že si s sebou nemáte brát nic. Dokonce ani peníze, kreditku, náhradní oblečení a dokonce ani spodní prádlo. O vše se postará majitel firmy, miliardář Radim Passer. Jak byste na to reagovali?

A teď si představte stejnou situaci. Jen víte, že vám vaše firma dluží mzdu za poslední tři měsíce, podnik je plný úředníků z finančního úřadu, protože právě probíhá hloubková kontrola hospodaření a navíc se povídá, že podnik jde ke dnu. A v téhle situaci vás váš šéf posílá na služební cestu do Austrálie s tím, že si s sebou nemáte brát nic, protože podnik se o vše postará. Usedli byste v klidu do letadla?

Když Ježíš posílá své učedníky na služební cestu po okolní krajině, dává jim příkaz: „Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasku; neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť `hoden je dělník své mzdy´.“ (Mat.10,9+10)

Jsem pastor, a tak se má rodina čas od času stěhuje na nové místo. V takové situaci se snažíme vždy dopředu získat informace o bytě, ve kterém budeme bydlet. Také se zajímáme, jakou úroveň mají školy v tom městě. Manželka hledá práci, děti kamarády a já přemýšlím o sborech, které budu mít na starosti.

Pokud bych vzal náš dnešní text doslova, pak bych se o toto vše neměl starat. Vždyť Bůh se postará. Bohu přece mohu věřit. On je vládcem vesmíru, proto pro něj nebude problém zajistit vše, co budeme s rodinou potřebovat k životu. Nebo snad ne?

Z vlastní zkušenosti vím, jaké myšlenky člověka v tomto období napadají. Není snadné se spolehnout jen na Boha, když se mohu o mnohé postarat sám. A tak obdivuji učedníky, kteří Ježíše poslechli a vydali se na svou první služební cestu. Neví, kde budou spát ani co budou jíst. Mají se spolehnout na ochotu a štědrost dobrých lidí, které na cestě potkají.

Abych mohl mít stejnou důvěru jako Ježíšovi učedníci, musím mít jistotu Božího povolání. Pokud vím, že jednám podle Boží vůle, pak nemusím mít strach. Pokud si tím ale nejsem jist, pak jsou mé obavy na místě.

Půl roku před maturitou mne můj kazatel vyzval, abych se přihlásil na seminář pro laické pracovníky v naší církvi. Když jsem se bránil tím, že mám před maturitou, on mluvil o tom, že Bůh mi pomůže a já zvládnu obojí. Protože jsem tehdy tuto výzvu přijal jako Boží vůli, nabídku jsem přijal. A přesně podle slov mého kazatele jsem zvládl obojí.

Pane, děkuji Ti, že mohu ve svém životě poznávat, že na Tebe se mohu spolehnout vždy, když poslouchám Tvé příkazy. Pomáhej mi i dnes naslouchat Tvému hlasu. Uč mne důvěře ve Tvé zaslíbení.