Minulost se prolíná se současností - obzvlášť v Perštejně

Hned několika rovinami času i různých dějů jsem prošla v obci Perštejn u Klášterce nad.Ohří. Tajemně působící branou do času dávných Keltů, lesem pak ke středověkému hradu, dnes zřícenině. A pak současnost ve výborné restauraci.

 2. srpna 

Předpověď slibuje další horký den, tak jsem si v práci domluvila den dovolené a vyrazila pro změnu do Perštejna. Mají tu totiž nejen prima koupaliště s přírodní vodou, ale také zajímavá místa, která plánuji vyfotit do jedné soutěže o tajemnu. Nakonec možná napíšu i povídku.

Procházím branou z navršených kamenů, míjím kamenné řady, sedám si na lavičku pod třešní. Zprava sem doléhá ruch řítících se aut po rychlostní silnici, uprostřed a vlevo je však nádherný klid. Kopce Doupovských a Krušných hor mlčky vše pozorují a dozorují.

Na jeden z kamenů se i položím, je příjemně vyhřátý od sluníčka. 

Po krátké meditaci se přesouvám do lesa ke zdejší zřícenině středověkého hradu. Cítím nádhernou vlhkou vůni lesní půdy, v noci navíc hodně pršelo, na cestě  do kopce je vyhloubená rýha, kudy se valil proud vody.

Vyleká mě křik, naštěstí to není podsvinče, ale malý chlapec. Vesele běží z kopce dolů. šlehá klackem kolem sebe. Jsou mu sotva tři roky. Má správnou zálesáckou kotníčkovou obuv, kraťasy. Maminka v pruhovaném tričku a s košíkem na houby na něj volá, ať zpomalí. Kluk si na chvíli dá říct. 

Už vidím první informační ceduli, která oznamuje, co můžeme od zdejšího místa očekávat. Cedulí dělaných "na koleni" je tu víc, objevují se postupně, jak se mezi stromy ukazují zbytky hradu. 

Čtu si pověst o zlé paní, která se nechovala hezky ke svému dítěti, a to se tu prý zjevuje. Že by to byl ten hbitý chlapec s klackem jako mečem, kterého jsem potkala před chvílí? Na tabuli nakreslené středověké zbraně jakoby se naposledy jen připomněly... když tu zazní polední siréna zezdola ze vsi. A pak už se rozhostí klid. Vysvitne slunce, fotím tajemné kapradí. Nikde ani živáčka - mluvíme-li tedy o lidech.

Ze zvířat o sobě dávají zřetelně vědět psi, kteří zezdola z obce vyjí jak vlci. Docela strašidelně.

Další lidi potkávám až v podhradí, ve stylové restauraci Chalupník. Tady výborně vaří teplé jídlo i domácí pivo nebo sladovou limonádu. Pochutnám si na těchto darech a můžu vyrazit na zdejší koupaliště. Tady je atmosféra pro změnu připomínající dobu před 30 - 40 lety. Několik koupajících se, rodinka u stanu, hrají karty (ještě ty klasické). Starší pán s knihou.

Padá na mě něco nostalgie. Osvěžená přírodní vodou z venkovského koupaliště si lehám na ručník a nechávám se prohřívat sluneční paprsky.

No není tu krásně? Severozápadní Čech, můj domov.  

PS: stále mám nějak potřebu vymezovat se vůči negativním lidem, kteří kolem sebe šíří samé stížnosti, nářky a stesky. Třeba na diskusních internetových fórech, tomu místnímu - kláštereckému i chomutovskému říkám Zeď nářků. Vadí mi lidská malost, nenažranost, nedostatek paměti. Vždyť kolika hrůzami prošli naši předci. My si tu teď žijeme v relativním blahobytu, ale stále nespokojeni. Tak nevím.

Přede mnou je zas další pěkný den. Smysluplná práce i zábava. "Ty máš ale štěstí", řekli by někteří, ale stejně myslím, že je to hlavně v naší moci. Jak si "nastavíme život". Co říkáte?