Farář, psycholog či laskavý, moudrý, starší člověk?

V diskusi o významu církve v dnešních časech jsem tu dnes natrefila na zajímavou myšlenku. Týká se péče o člověka v obtížných situacích, kdo se může ujmout role utěšitele či přímo psychologa. Což u věřících zastávající faráři.

Když se stane nějaká vážná dopravní nehoda, kde umírají lidé, a je hodně zraněných, tak ve zprávách slyšíme, že bývají přivoláni i psychologové. Nejspíš hlavně pro příbuzné obětí či zraněných.

Setkali jste se ale v reálném životě někdy s psychologem? Já vlastně ne a to jsem na světě už 59 let. Vyjímkou jsou teď jen někteří pedagogové na vysoké škole, kde dálkově studuji, a za to jsem opravdu ráda. Takže už jsem v psychologii trochu poučenější (studuji pedagogiku).

Když jsem ale jako dítě měla problémy v rodině, tak jsem nevěděla, na koho se obrátit. Svět tehdejších autorit byl pro mě až nepřátelský. Po nepěkných zážitcích s lékaři a zdravotnickým personálem (v době socialismu), a s přísnými učiteli, nebylo kde. Tenkrát ve školách ještě nebyli různí ti metodici a dnes občas i psycholog, či dokonce ombudsman, v tom se doba zlepšuje.

Stejně ale všichni asi využíváme hlavně svých bližních, když nás něco trápí. Popovídáme s kamarádkou, kolegou v práci, sousedkou či ideálně s někým z rodiny (pokud nejsme zrovna rozhádaní). Přečteme si časopis, kde se radí "jak na to". Díváme se na televizní seriály, kde se to všelijakými situacemi jen hemží, a hrdinové těchto ság si musí poradit, my se díváme na to jak, a buď se s nimi ztotožníme nebo si řekneme, tohle bych ale udělal jinak.

A je docela velký rozdíl v úrovni těchto dramatických děl, od "mýdlových oper", po průměrné - takové ty lidové, až sem tam i někdy docela kvalitní filmová či televizní díla. V těch artových ovšem bývá psychologické téma dost menšinové, zaujme jen nějakým způsobem vyhraněnou část diváků.

A tak se učíme jeden o druhého porozumět lidskému chování a prožívání.

Nebylo by ale lepší, kdyby byl předmět psychologie zařazen už do osnov základních škol? Samozřejmě v podobě přístupné dětem a dospívajícím. Zkušenější pedagogové možná namítnou, že psychologie se prolíná různými předměty, nepamatuji si ale, že bychom se učli o lidských vztazích, spíš jsme to vše zažívali live, tedy mezi sebou, někdy i dost nepříjemně. A doma v rodině.

A když přijde náročná situace, tak se asi málokdo obrací na oficiálního psychologa, je jich málo, musíte se objednat a připadáte si jak pacient, čili člověk nemocný. Přimlouvala bych se za to, aby tyto služby byly přístupnější, máme tedy telefonní linky důvěry, to je taky pokrok.

A kdo je věřící, tak má svého faráře, který by v ideálním případě měl být i dobrým psychologem a zároveň laskavým a moudrým člověkem, který vyslechne a poradí.

Důvěru k církvím má u nás ale jen část veřenosti  neznám přesná data), a tak onu díru na trhu vyplňují kartářky a různí poradci osobního rozvoje či koučové. Ti už jsou tedy zaměření spíš na téma: Jak uspět v životě.

Takže vlastně máme dost možností, kde hledat naslouchajícího člověka, který i poradí.

Mám zkušenost se sociálními sítěmi, kde se docela rozjely různé svépomocné podpůrné skupiny. Nějaký nadšenec založí skupinu třeba o psychologii či psychosomatice, a zkušenější tu komentují žádosti o radu v konkrétních situacích. Jako člověk zvídavý se tohoto taky účastním, a pozoruju, kolik lidí má u nás například problém se sebevědomím. A z toho vyplývající problémy ve vztazích. To už by bylo na delší povídání, o tom možná zas až příště, pokud mi čas dovolí. 

Nebo to radši přenechám odborníkům. :-)