Na Vánocích je nejhorší vymýšlení dárků. Člověk musí spojit několik faktorů, aby to moc nestálo, aby to bylo využitelný a aby se to líbilo. Dlouhou dobu jsem si lámal hlavu s tím, co své přítelkyni koupit k Vánocům. Nejsem moc zastánce šperků, raději investuju do zážitků. Přijde mi to lepší, než vždy v zimě kupovat řetízek, náušnice nebo třeba pozlacenou korunu. Tentokrát jsem se rozhodl jít na to od lesa. Co by se líbilo mně?
Seskok padákem nebo projížďku závoďákem po závodním okruhu, jsem ihned vyloučil. Stejně tak permanentku na hokej. Nakonec jsem na to kápnul. Koupím lístky na muzikál. Uděláme si výlet, z čehož bude nadšená, kulturně se obohatíme a já ušetřím. Sednul jsem si k PC a začal se probírat muzikálama jeden po druhém. Nečetl jsem si, o čem jaký muzikál je, ale pouze obsazení. Plno jmen mi nic neříkalo, ale pak jsem narazil na jeden, který se celebritama jen hemžil (skoro). To by mohlo být ono. Když už příběh bude stát za prd, aspoň kouknu na známé tváře živě. Navíc, když potkám někoho známého z televize, hned můžu říkat, že je to můj kamarád. Takhle už kamarádím třeba s Jardou Jágrem (čau Jardo), Ewou Farnou nebo Michalem Suchánkem.
Moje úplně nejvíc nejoblíbenější zpěvačky, které mám, jsou Martička Jandová a Ilonka Csáková. Přesně tyhle dvě, by v tom našem muzikálu, měly být. Byl jsem tak nadšenej, že jsem okamžitě objednal vstupenky. Bohužel, nejbližší termín byl asi 3 měsíce po Vánocích, ale ani to nevadilo, já tam prostě chtěl. Večer jsem usínal s hřejivým pocitem dobře nakoupeného dárku pro mou přítelkyni.
Měl jsem z toho takovou radost, že až do Štědrého dne jsem chodil doma a neustále říkal: „Mám pro tebe skvělej dárek, ale nemůžu ti to říct.“
Nastal den D.
Ráno jsem vstával dřív než obvykle, jak jsem se těšil. Měli jsme jet na výlet do Prahy a hlavně se skamarádím s Ilonkou a Martičkou. Oholit, vzít na sebe sváteční oblečení a vyrazit.
V Praze jsme zaparkovali snad na jediném volném místě a vyrazili do divadla. U nás, v naší malé obci, je jednoduché najít divadlo. Je to jediná velká budova, uprostřed náměstí, s nápisem „Kulturní dům,“ ale v Praze? Nikde žádnej „Kulturní dům!“ Všude samé Futurum, Paladium, Broadway, kdo se v tom má vyznat? Maminka vždycky říkala, že když nevím, ať se zeptám. První pán mi odpověděl anglicky. Na otázku, kudy do divadla, mi 10 minut referoval cizím jazykem. Já se celou dobu usmíval a jen souhlasně přikyvoval. Když odešel, zeptal jsem se přítelkyně, jestli ví, co říkal. „Ty jsi ho neposlouchal?“ odpověděla mi. Ježišmarja, poslouchal, ale nic jsem mu nerozuměl. Jsem v hlavním městě a abych si vzal slovník. Díky bohu, že má přítelkyně anglicky umí a tak jsme dorazili do divadla včas.
U vchodu se mě pán s fotoaparátem v ruce zeptal, jestli se chceme vyfotit. Myslím, že by to byla hezká památka na Prahu a jeho ochotou jsem byl překvapen tak, že jsem souhlasil a začal lovit v batohu můj foťák. No jo, holt Praha, to je jinej level. U nás, abych někoho prosil a pomalu mu cpal foťák, když se chci nechat vyfotit a tady se pán nabídl úplně sám. Začal si nás štelovat, jak jemu se hodilo a prosil, abych se nehrabal v batohu. „No, musím Vám dát foťák, abyste nás vyfotil,“ snažil jsem se mu vysvětliti, o co mi jde. „To nemusíte, já Vás vyfotím svým,“ odpověděl mi. Proč si mě chce fotit svým foťákem? K čemu mi to bude? Není to úchyl? Začal jsem na něj podezíravě koukat a
pomalu se dal na ústup. „Po představení si můžete fotografie vyzvednout na recepci za 250 korun.“ Už jsem pochopil, o co mu jde. Zbláznil se snad ten člověk? S díky jsem tedy odmítl a provokativně se vyfotil kousek od něj svým foťákem.
Usedli jsme do sedaček. Příběh to byl krásný. Dojemný. Překvapilo mě, že se tleskalo po každé písni a ne až na konci. Nicméně jsem tleskal spolu s davem. Dokonce jsem se nechal strhnout natolik, že jsem začal tleskat uprostřed jedné písně, když už jsem si myslel, že je konec. Bohužel nebyl. Martička zpívala krásně a celé divadlo bylo z muzikálu paf. Jenom tam pořád nebyla ta Ilonka. Byl jsem zklamanej. Těšil jsem se na ni. O přestávce jsem své zklamání svěřil přítelkyni. „Vždyť už tam byla,“ odpověděla mi. Cože? Ilonka už tam byla a já ji neviděl. Byl jsem zničenej. „Vždyť je to ta v tom fialovém.“ V druhé půlce jsem na Ilonku čekal jak na smilování. Hrála tam zlou macechu. Mrchu. Celé divadlo ji nenávidělo, ale já ji miloval. Když na konci příběhu zemřela, všichni byli šťastní, jak to dobře dopadlo, ale já umřel společně s ní.
Při odcházení z divadla jsme míjeli fotografa, který byl obklopen lidmi, co se u něj nechali vyfotit. Koukal na mě nadřazeně. Jakoby mi chtěl dokázat, že mě nepotřebuje, že dokáže „ulovit“ jiné oběti, ale mně to nevadilo. Fotku jsem měl svou vlastní, krásnou a v kapse 250,-.
Celou cestu domů jsme poslouchali CD z muzikálu, které jsme si koupili. Příběh to byl krásný, obsazení úžasné a mezi mé kamarády přibyly další dvě osobnosti. Večer jsem doma dostal pochvalu za krásný výlet a mohl v klidu usínat s vědomím dobře koupeného vánočního dárku.
