Taky ste si toho všimli, jak se mění náš postoj k národnímu týmu podle toho, jak právě hraje? Není to tak trochu nefér?
Například, když český hokejový tým porazil v prvním zápase na zimních olympijských hrách ve Vancouveru tým Slovenské Republiky, všude ze všech koutů, na všech diskuzích se stálo ozývalo a psalo: "To sme vám to ale nandali" "Včera sme hráli nejlíp za poslední léta", nebo "Na nás Slováci nikdy nebudou mít"...
Po zápase s Lotyšskem, který následoval a ve kterém Česko zvítězilo 5:2 to už tak slavné s tímto Myovstvím nebylo. Občas se dalo slyšet a číst, že... "Češi nehráli nejhůř, ale..." nebo.. "Viděl si jak včera hráli?"Ovšem uplně nejhorší to bylo po prohraném zápase s Finskem... "Ty to včera pos...i" a podobně.
Možná, že tento obraz a toto chování jen reflektuje celkové nálady v naší společnosti. Ztotožňovat se s hrdinama a naopak ty poražené a horší zatracovat, nebo se s nima jen neztotožňovat. A možná by mi to i nějaký psycholog vysvětlil a pojmenoval. Je možný, že se tak asi stávalo a stává neustále. Před rokem 1989 tu bylo 14 miliónů spokojenejch lidí, pak přišel listopad a "my všichni "vyrazili do ulic. Nenašel by se skoro nikdo, kdo nevolal "Máme holé ruce". Komunistu aby člověk pohledal. Po dvaceti letech se nám to poněkud obrací. Najednou se začíná ozývat... "Co ste chtěli, to máte. " "Cinkali klíčema a teď se jim to vrací". Najednou už je zase "národ" rozdělený na ty chytrý a na ty co za to můžou. Stálo by za to se nad tím aspoň trochu zamyslet? Asi ne. Mladší lidi to neřeší, starší to řeší po svém v hospodě.
Jen mě mrzí, že v Naganu v roce 1998 jsem vyhráli, ale ve Vancouveru v roce 2010 oni nebyli ani schopný postoupit do semifinále.
