S Ruskem na věčné … asi…

Rusko nikdy nebylo náš kamarád. Pokud k naší zemi mělo někdy nějaký vztah, vždy to bylo na základě mocenských choutek, to je třeba si jasně uvědomit. Myslet si opak může jen, třeba jen někdo, jako… no, pár takových tady je...

.

Tím se jich nechci dotknout, ale jejich vztah k Rusku je všeobecně znám, nikdy se jím ve svých blozích a diskusních příspěvcích netajili, tak snad se nebudou cítit uražení.

Ale zpět k Rusku a jeho vztahu k naší republice.

Rusko nemůže být náš skutečný přítel. Je to na rozdíl od nás obrovská země, odjakživa ovládaná lidmi, kteří se nikdy s ničím moc nepárali. Jak je známo, na takové chování většinou doplatí někdo malý, kdo je po ruce. Někdo, kdo nemá šanci se vzepřít vnucované vůli, koho je možné smáznout kdykoliv by se zachtělo.

Dnes, v době, kdy zatím jakž-takž funguje NATO, máme tak trochu kliku. Rusko má tolik velikých problémů jak samo se sebou, tak s většími hráči na světovém politickém poli, že přidělávat si další s nějakou nudlí mu nestojí za to.

To ovšem neznamená, že by nám nedokázalo znepříjemňovat život. Protože sedíme ve spolku s ideologickými a hospodářskými protivníky Ruska, přitom jsme malý trpaslík, doslova na dosah tlapy ruského medvěda, jsme tím pádem na ráně. Rusko nikdy netrpělo nějakou přehnanou úctou a soucitem s menšími a slabšími, naopak vždy dávalo svými velkopanskými manýry jasně najevo, co si o řazení hodnot směrem k menším myslí. A to v kterékoliv době, ať už šlo o carské Rusko, o Sovětský svaz, nebo o dnešní podobu kapitalisticko-bolševicko-oligarchistického státu.

Mentalitu Rusů jako takových můžeme dobře pozorovat z chování těch z nich, se kterými se setkáváme jako s turisty ať už někde v cizině, nebo bohužel v poslední době i přímo u nás doma. Dokonce mám někdy pocit, že je dnes v naší zemi Rusů více, než jich tady bylo před rokem 1989. Rusky sem jezdí běžně rodit své děti, Rusové zde kupují nemovitosti a celé rodiny se zde usalašují, jako někde kilometr za Moskvou. Jsou nabubřelí, neslušní, nepozdraví, nepoděkují, každého jiného přehlížejí, jako ukrajinský lán obilí. Je jasné, že nejde jen o nějakou „vadu“ několika málo jedinců a vzhledem k tomu, že se tak chová naprostá a drtivá většina z těch, se kterými se setkáváme (já tedy ano), je jasné, že jsou jim takové chování a postoje vlastní už v jejich základu.

Nás, tedy Českou republiku, berou dle mého soukromého názoru stále jako svou jakousi gubernii, se kterou sice v současné době nemohou zacházet tak úplně jak by se jim chtělo, ale přesto jsme pro ně my, čeští občané, něco, jako užitečný hmyz.

Běda, jak se směrem k Rusku od nás objeví nějaká iniciativa, kterou Rusko pokládá za „vměšování“ do svých vlastních věcí. Je jasné, že ty české iniciativy, viz. problémy kolem sochy maršála Koněva, každoročně jasně odsouzená invaze vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968, ke které došlo pod taktovkou Sovětského svazu, nebo v posledních dnech polemika nad výstavbou pomníku Vlasovců, kteří na konci Druhé světové války pomáhali osvobodit Prahu, leží Rusku pěkně v žaludku. I když jde o věci čistě naše, o věci, které mají co dělat hlavně s naším vlastním rozhodnutím, Rusové se přesto snaží nám do toho kecat a snažit se tlakem nás nutit někam, kde my být nechceme, ale kde nás oni chtějí mít.

Nikdy s tím nepřestanou, nedokážou si přiznat, že nemají co kecat každému cizímu státu do jeho vlastních věcí. Důvod je právě v jejich přesvědčení, že díky své velikosti je musejí ti menší poslouchat.

Rus nikdy nebude náš kamarád, vždycky to bude jen nevycválanej, protivnej a potíže dělající soused. Rusko se bude chovat "kamarádsky" vždy jen k těm zemím, které ho budou bez výhrad a slepě poslouchat, které budou dělat bez odmlouvání jen to, co Rusko chce. Chceme být snad takovou poníženou zemí...?

Je hloupost lézt Rusku, jak se říká do pozadí, ono to neocení, protože je stejně přesvědčené o tom, že je to naše povinnost. Můžeme s Ruskem obchodovat, ale neměli bychom spoléhat na jeho "bratrství" a kamarádství. Ničeho takového totiž není Rusko schopné, neumí to, nikdy nemělo žádného bratra a opravdového kamaráda, vždy šlo jen o vztahy založené na síle a podřízenosti. Mnozí lidé, včetně našeho prezidenta, budou Rusku podlézat asi do konce svých dnů. Jejich volba, od toho, kam s radostným výskotem občas zalézají, budou smrdět jen oni sami.

A to je dobře, alespoň budou vždy snadno identifikovatelní.

.