Den, kdy se naivům zastavil dech…

Píšu naivům, protože člověk nenaivní, nebo třeba šachista, co umí přemýšlet o dva tahy dopředu, musel s něčím takovým počítat. Otázka nezněla - zda, ale - kdy…

.

A odpověď na tuhle otázku přišla 24.2.2022.

Ten den, přesně před rokem, potvrdilo Rusko, jakožto nástupnický stát SSSR, že je stále stejně krvežíznivé, podlé, prolhané a nebezpečné svobodě a lidským životům, jako to už ukázalo v posledních sto letech několikrát.

Asi nemá cenu dopodrobna vypisovat, čeho všeho se Rusové za poslední rok dopustili, proč nosit smrtku na hřbitov, že…? Záměrně píšu Rusové, nikoliv jen ruská vláda, ruský prezident, nebo ruští vojáci.

Vinou dílem nedostatku pravdivých informací, dílem lživé propagandy, která měla právě ony pravdivé informace nejen vystřídat, ale hlavně potlačit, umlčet, zadupat do země, a dílem díky ruské nátuře, panuje v dnešní době i mezi obyčejnými Rusy přesvědčení, že jsou v jejich zemí rozpoutaném konfliktu v právu. Podle některých zdrojů jde prý až o 70% obyvatel Ruska, kteří stále neochvějně stojí za Vladimirem Putinem a jeho krvavém tažení napříč Ukrajinou.

Víte, často se říká, že by člověk neměl, ať už jde o cokoliv, navlékat do svých myšlenek pojem – kolektivní vina. Jenže ono se tváří v tvář informacím o tak neskutečné podpoře Rusů vraždění, loupení a znásilnění, člověk myšlenkám na kolektivní vinu ruského národa jako takového, těžko brání. Jak má člověk, který žije v demokracii, ve svobodě názoru i po něm (pro rýpaly – očividná lež NENÍ názor!!!) pochopit a snad i akceptovat (!!!) fakt, že pokud už se mezi ruským národem objevila nějaká kritika stran „speciální vojenské operace“ (jak tomu vraždění sami říkají…) tak ne v tom smyslu, že je celá tahle válka ze strany Ruska skrz naskrz špatná, ale jen a jen v tom smyslu, že jsou kritizovány jednotlivé ruské neúspěchy v jejich válečném tažení.

Jednoduše řečeno, Rusové nevyčítají své vládě, armádě a prezidentovi, že vedou válku, ale to, že v ní drtivě nevyhrávají, že jejich armáda nezabíjí dost ukrajinských obyvatel, a čím dál více se kloní i k tomu, že je špatné a až hanebné, když ruská armáda nesmete z povrchu Země rovnou celý západní svět…

Což je pro většinu rozumně a spravedlivě smýšlejících lidí absurdní bizár.

Mnozí i naši spoluobčané, píšu o těch, co pro mě zcela nepochopitelně straní i po tom všem Rusku a jeho prezidentovi, se ohánějí, že Západ nemá Rusku v jeho současné činnosti co vyčítat a jako argumenty používají slova - Vietnam, Korea, Irák, Afghánistán, nebo Sýrie a Libye.

A já si marně lámu hlavu nad tím, kterou z těchto výše uvedených zemí, nebo alespoň jejich část, si některá země Západu, včetně USA, přivlastnila během posledních sto let do svého vlastního území.

Asi nemusím rozumným lidem vysvětlovat, kolik zemí doslova ukradl a zotročil si jak Sovětský svaz, tak jeho dnešní podoba Rusko. To nemá nejen v Evropě, ale ani ve světě obdobu. Všechny ty baltské státy, mnoho států a národů střední Asie, a to ani nepočítám satelity Moskvy, ke kterým ještě před pár desítkami let patřila i naše země – zásluhou opět násilí a útoku v roce 1968 ze strany východního molocha.

Situace není dobrá, to je třeba si stále připomínat. Není dobrá už nejméně od roku 2014, kdy Putin otestoval zejména Západ svým vpádem na Krym a jeho následnou násilnou anexí, aby ho výsledek tohoto „testu“ nadmíru uspokojil. Jak už jsem psal v úvodu, loňský 24. únor mohl překvapit jen neskutečné naivy, nebo lidi co neumí počítat o dva tahy dopředu. Seskupování obrovské ruské vojenské síly na ruských západních hranicích, rétorika Putina i dalších jeho nohsledů, tohle všechno nemohlo nechat zejména třeba historiky, nebo lidi kované ve válečné strategii na pochybách.

A tak se přesně před rokem stalo, že (opět…) zemřel Bůh, a brutální síla ohrozila celý svět. Následky také celý svět nese, stačí si dát dvě a dvě dohromady.

Netroufám si odhadnout, jak tohle celé dopadne, vím jen, nebo alespoň tuším, že pat není v takovém případě možný. Ne na jedné straně se svobodou, která se ale bojí, a na straně druhé s brutální politikou, která se nebojí, navíc podpořenou zbraněmi, které zatím hromadně zabíjely jen dvakrát.

A právě z této dvojité zkušenosti plyne onen strach svobody, strach z totální destrukce, který ale zdá se Rusové vůbec neberou v potaz. Jakoby si mysleli, že oběti a spálená země by se v případě jaderného konfliktu týkaly jiných, jen ne i jich. Obávám se, že čas na řešení dávno vypršel, pokud nepokládám za řešení totální apokalypsu.

A nyní si s odpuštěním dovolím na závěr jeden Cimrmanovský „šrapnel“

Nerad to píšu, ale asi jsme v prdeli…

.

.