Pane Vystrčile, jsou činy rozumné a nerozumné. A pak jsou také činy zbytečné…

Nejhorší, co může politika potkat, je pocit nemístné vlastní obrovitosti, stejně tak, jako neschopnost poznat, že s ním někdo orá a využívá ho k vlastnímu účelu…

.

Mám trochu rozporuplné pocity z cesty našeho pana předsedy Senátu, Miloše Vystrčila na Taiwan. Na jednu stranu cítím, že svoboda je o tom, že si každý může jezdit kam chce a dělat tam co chce, pokud je tam vítán a ani jeho činy tam nejsou posuzovány jako něco nepatřičného.

Na stranu druhou se však hlásí o slovo pocit, že politik by měl být především realista, protože iluze a ideály jsou sice hezká věc, ale dost často se ten, kdo se jimi nechá ovládnout, stane strůjcem nepěkných věcí jak pro sebe, tak v případě politika má jeho chování dopad především na lidi, které zastupuje.

A pan předseda Senátu, z titulu své politické funkce, tak trochu zastupuje všechny občany naší země, ať se to někomu líbí, nebo ne.

Víte, ono nasrat Čínu se může jevit jako pěkná věc, zvláště když si uvědomíme, o jakou despocii jde. Otázka ale je, jak dlouho může nadšení z takového nasrání vydržet. Čína, a opět, ať se to někomu líbí, nebo ne – ani mně se to nelíbí, je proti naší zemi fakt obr.

Zlý, zákeřný, mocný, despotický a uzurpátorský obr. Jako takový je zvyklý jednat se všemi ostatními, respektive s většinou ostatních, výlučně z pozice síly. A prochází mu to. Musí mu to procházet, protože tak jsou na světě nastavená pravidla hry, už od doby, kdy si opice uvědomila – „já jsem…“

Poslední dvě slova mě přivádějí k tomu, co pan Vystrčil sdělil nejen Tchajwancům, ale vlastně celému světu. Nechal se slyšet slovy – „já jsem Tchajwanec“.

Asi většina z nás ví, že tím parafrázoval slova J.F. Kennedyho, která tento americký politik kdysi pronesl na půdě Západního Berlína, kam jeho veliká a silná země pomáhala dodávat zásoby všeho potřebného za pomoci leteckého mostu, protože byla právě postavena Berlínská zeď. Právě jeho slova –„jsem také Berlíňan“, si pan Vystrčil vypůjčil a opravil je směrem k Taiwanu. Těmi slovy pan Vystrčil před některými lidmi, hlavně však určitě sám před sebou, vyrostl na goliáší velikost.

Jak ale on, i další, kteří mu za tato slova tleskali, si dost možná neuvědomují, že prezident Kennedy si tenkrát taková slova, která byla samozřejmě namířena jako bodlo směrem k tehdejšímu Sovětskému svazu, největšímu uzurpátorovi svobody té doby, mohl dovolit. Za Kennedym totiž stála celá jeho obrovská a silná země, země s jaderným arzenálem, země, před kterou se musel i ten obávaný Sajuz mít na pozoru a respektovat ji.

A nejen to, za Kennedym a jeho slovy tehdy stál celý západní blok, což ale určitě není případ pana Vystrčila a naší maličké země. Pan Vystrčil si dost možná vůbec neuvědomuje, že celou tou svou anabází po malém odštěpku veliké Číny, představuje jen a pouze lakmusový papírek, který bude těmi, kdo ho k jeho cestě víceméně popichovali, klidně po upotřebení a vyhodnocení zmačkán a zahozen, i s celou naší malou zemičkou.

Nebylo by to ani poprvé, a bohužel se obávám, že ani naposledy v dějinách Evropy. Už na konci třicetileté války, někdy v roce 1648 po uzavření Vestfálského míru, byla tímto dokumentem naše země, spolu s dalšími zeměmi východní a střední části Evropy bez milosti odsouzena pokročilejšími a ekonomicky silnějšími zeměmi západní Evropy, kde byly u moci protestantské síly, k živoření pod nadvládou katolické moci. Nic nám nebylo platné, že ač byla od dob husitských naše země z drtivé části protestantsky zaměřená, už tehdy padla mezi nás a zbytek tehdy vyspělého světa „železná opona“ a my byli na dalších skoro tři sta let svými bývalými spojenci odsouzeni pod katolický habsburský bič.

Po těch tři sta letech se vlastně situace opakovala, po skončení Druhé světové války nás naši spojenci, se kterými bok po boku naši letci a další bojovníci bojovali proti Hitlerovi, opět hodili přes palubu, tentokrát do chřtánu zvířete Stalina. A padla další železná opona…

Nedělám si proto ani trochu iluze, že až na celou naši zemi dopadne pomsta Číny, a ona dopadne, tím jsem si jistý, celý zbylý svět se na nás opět akorát tak vykašle. Ten svět, co teď tvrdí, jaký je pan Vystrčil pašák, jak pěkně plivnul čínskému drakovi do tváře.

To je totiž často úděl „užitečných idiotů“, kteří s bláhovou vidinou vlastní důležitosti nastavují kůži za jiné, za jiné, kteří se však zachovají přesně dle rčení – pro dobrotu – na žebrotu…

Ještě jedna věc mi trochu neladí na té cestě pana Vystrčila. Pokud si vzpomínám, tak sám pan Vystrčil ve chvíli, kdy se už pevninská Čína stavěla na zadní pro tehdy teprve plánovanou jeho cestu na Taiwan, tvrdil, že jeho cesta není v žádném případě cestou politickou, ale že jde primárně o cestu „ekonomickou“, při níž chce pan předseda Senátu především oprašovat staré ekonomické známosti, navazovat nové, a hlavně zjišťovat možnosti další užší spolupráce mezi oběma zeměmi.

Zatím ale pan Vystrčil hlavně řeční před politickými shromážděními, setkává se s Tchajwanskými předními politiky a vypouští olbřímí politická prohlášení.

Myslím si, že to je právě důvod nevole, jakou v pevninské Číně jeho návštěva na Taiwanu probouzí. Myslím si, že kdyby jednal o obchodní spolupráci a nemotal by se tam do politiky, tak by reakce Číny nebyla ani zdaleka tak ostrá.

Číně jde hlavně o jedno – aby si zachovala tvář. Zachování tváře je totiž v tamním regionu to nejdůležitější, co mají všichni tamní politici na paměti. Když jde o tento důležitý prvek tamní kultury někomu tak silnému, jako JE pevninská Čína, dá se skutečně čekat všelicos. Můžeme se proti tomu stavět na zadní, můžeme křičet do světa, že „to se nedělá“ že je to od Číny podlé, takhle se vytahovat na slabší a takhle porušovat princip svobody a demokracie, ale není nám to nic platné. A víte proč?

Existuje na to jedno trochu sprosté rčení, které je bohužel pravdivé a které s odpuštěním použiju – protože „silnější pes prcá“…

Je to tak a my, naše malá zemička fakt nejsme v roli to silnějšího psa – taková je realita.

Jsem moc zvědavý, jak se bude pan Vystrčil a všichni, co mu v naší zemi v tuhle chvíli tleskají, tvářit, až nám „někdo“ třeba záhadně hekne počítače v nemocnicích, nebo nám klikem počítačové myši naruší dodávky elektřiny, nebo pitné vody. Že se to nemůže stát?

Jistě že může, nedávná minulost hovoří jasně…

Naserte velikého kluka a dá vám po čuni. Naserte velikou zemi a ukáže vám, jak nepatrné zrnko ve světovém soukolí jste. A buďte si jistí, že nějaké plané nóty, politické žvanění a přespolní držení palců vám nebudou nic platné. Jiné prostředky totiž nikdo na vaši obranu nevyvine. Je totiž jen hodně málo bláznů, kteří by si to chtěli v reálu a ve finále s velikou zemí rozházet…

Jsem jen zvědavý, jak moc nám pak bude platné, že nějaký náš pan Vystrčil se cítí být Tchajwancem…

.

.