Otázka na vládu, na kterou stoprocentně nedostaneme logickou odpověď…

Ono by se těch otázek jistě našlo více, ale ta jedna mně přijde v současné době hodně aktuální. Bohužel na hodně otázek člověk nikdy odpověď nedostane, a když, nebudou mít logiku...

.

Naše země je díky nákaze covid-19 sešněrovaná, jako stítí na sardinky. Některá opatření chápu, některá ale moc ne a jejich význam a logika mně zcela uniká. Vláda nedávno zakázala cestování mezi okresy s tím, že je třeba ochránit obyvatele před šířením nákazy. Do určité chvíle to jakous-takous logiku mělo, postupem času se ale ona logika vytrácí.

Na jedné straně se ve všech firmách nejméně jednou týdně testuje antigenními tesy, které sem-tam objeví nějakého nakaženého člověka. To procento odhalených – nakažených však není nijak vysoké, oficiálně se hovoří o 1-2% z testovaných. Ti odhalení nakažení jsou dále řešení testy PCR a pokud se ukáže, že antigenní testy nelhaly, putují tací nešťastníci do izolace, ať už se u nich příznaky covidu objeví, nebo ne.

A opět – až dosud to logiku má.

Také máme u nás už nějaký počet očkovaných lidí, pravda, ten počet není nijak vysoký, ale dejme tomu, že každý den se zvyšuje.

Po kapkách…

Dále pak máme tuším přes milion a půl lidí, kteří nákazu již prodělali a uzdravili se, mnoho z nich je v tuto aktuální dobu dokonce v „chráněném“ období 90 dnů, kdy podle oficiálních informací od samotné vlády, nejsou tito lidé nakažliví, ani nakazitelní.

Když se vrátím k zaměstnancům testovaným ve firmách, jde o obrovský počet lidí, kteří podle oficiálního vyjádření vlády nejsou nakažení, a tedy většina lidí, které dnes potkáváte na ulici, měli by být dle všeho zdraví.

Jsou dost zdraví na to, aby mohli každý den docházet do zaměstnání (a to mnohdy i do jiných okresů, než kde žijí…), jsou dost zdraví na to, aby mohli, samozřejmě s respirátory, to beru, dnes a denně pobývat v kolektivu svých kolegů, obchodních a partnerů a všech, se kterými přijdou během své práce do styku.

A to je ta záhada – když jsou dost zdraví na tohle všechno, proč oni, nebo očkovaní, dále pak ti, co jsou v imunní době 90-ti dnů, nesmějí cestovat mezi okresy? Proč není problém, aby strávili denně na pracovišti 8 a více hodin mezi dalšími lidmi, kteří jsou často i z jiných okresů než oni, ale přitom prý nejsou dost nenakažliví na to, aby mohli odjet mimo okres svého bydliště, třeba někam na svou chalupu nebo chatu, a tam aby se mohli dva dny rýpat v hlíně na své zahrádce…?

Jak je to tedy se těmi antigenními tesy, které musejí za drahé peníze zaměstnavatelé pořizovat, jak je to s nutností zaměstnanců rýpat se nejméně jednou týdně v nose vatovou tyčinkou, nebo plivat do umělohmotné nádobičky?

Věří těm testům vláda, nebo nevěří?

Pokud nevěří, a proto trvá na tom, že většina zaměstnaneckého národa, která i když vyjde týden co týden za použití oněch antigenních testů jako negativní na covid, je riziková a nebezpečná svému okolí, tak proč se celá ta komedie s testováním provádí?

Pokud vláda testům nevěří, nabízí se logicky možnost, že za vším tím cirkusem s firemním testováním stojí jen finanční zájmy bůh ví koho, kdo má v nákupu oněch testů utopené peníze, které je třeba z někoho vydojit.

Ten někdo dojený jsou zaměstnavatelé a firmy v celé naší zemi.

Ale pokud má vláda v tomto ohledu čisté svědomí (asi naivní možnost, já vím…), pak se nabízí jiná otázka – proč, když těm testům vláda věří, myslí si zároveň, že jimi otestovaní lidé s negativním výsledkem by mohli napříč okresy šířit covid…?

To mi zkrátka nedává logiku.

Ať tak, nebo tak, ať je pravdivá kterákoliv z těchto možností, bit je na tom občan, který nemá šanci pravdu odhalit, proto je frustrován až nasrán (omlouvám se za vulgaritu a-la „šrapnel“, bohužel mě ale přiléhavější termín nenapadá…), a proto tolik lidí v této době odmítá dodržovat vládní omezení v různém rozsahu.

Proto už dlouhý čas trpí psychika našich občanů, proto se cítí vládou neustále podváděni, obelháváni, proto jí nevěří. Bohužel si vláda mnohými nesmyslnými a nelogickými opatřeními tak okatě, a hlavně mnohdy až zbytečně, ulehčuje své povinnosti vůči státu, že to nemůže vést jinam než k plným náplavkám v Praze, hlavně pak k lidem, kteří už mají po krk lží a mlžení.

Vláda se bohužel chová, jako by mohla průšvih s covidem zvládnout jen ona sama. A to je její největší omyl, k úspěšnému tažení proti té zákeřné nemoci potřebuje spolupráci všech, nebo alespoň většiny občanů státu.

O tuto spolupráci ale vláda přišla, rychle a obávám se, že bez naděje na udobření.

Fakt, že to vláda nevidí, nebo sice možná vidí, ale zřejmě si nepřipouští, že ona potřebuje lidi více než lidi takovou vládu, je v této době o to tragičtější.

Začínám silně vnímat, že vláda nevidí v občanech partnery, parťáky, se kterými musí spolupracovat, ale má za to, že občané jsou nesvéprávnými figurkami, se kterými je možné posunovat sem a tam bez nebezpečí, že by to z nějakého důvodu také najednou nemuselo jít.

A tak se vlády ptám – když jsme prý díky každotýdenním antigenním testům dost zdraví na práci, proč nejsme dost zdraví na alespoň trochu normálnější život…?

.

.