Cherchez la Femme - Vztek... (Nebezpečný příběh pro velký holky)

A mně to všechno docvaklo. Ten smrad  Skála – nemohlo mu být víc než sedmnáct, byl důvodem, že je z Ireny troska…  Už jste někdy měli vražednej vztek? Opravdu vražednej?!  Já ano a ten vztek měl jasného původce!

Projížděla jsem pomalu čtvrtí, kde bydlí máma a snažila jsem se vidět víc, než bych bývala mohla vidět při rychlém a normálním průjezdu. Věděla jsem, kde by se mohl Skála a jeho kámoši popelit. Sama jsem tam v jejich věku taky sedávala s kamarádkama a provokovaly jsme kluky. Bylo to na lavičkách na okraji lesoparku. Toho lesoparku, kde našli Irenu… Vrtala mně v hlavě ta lepící páska, co s ní prý měla Irena přelepená ústa. Pochybuju, že něco takového nosí jen tak běžně sedmnáctiletej fracek po kapsách. Srovnávala jsem si taky časové údaje tak, jak se ke mně dostaly. Mámě volala Irena po půl devátý večer. Do doby, než jí našel ten pán se psem, utekla řada hodin. Tak jsem si tak přemýšlela a najednou vidím před sebou u kraje silnice stojícího, tmavě modrého ,,Golfa“. Právě se k němu blížil na skejtu kluk. 

Vysokej, vytahaný triko a kapsáče. Na hlavě kšiltovku… 

Byla jsem od toho auta ještě kus, tak jsem zajela taky ke krajnici a čekala jsem, co se bude dít. Samozřejmě to byl Jindra Skála. V autě byly vidět zezadu obrysy dalších dvou lidí. Vzpomněla jsem si, jak začala Irena v Bohnicích šílet, když uviděla toho kluka na skejtu. No, musím uznat, že nějaká podoba se Skálou tady byla. ,,Drátky“ v Irenině hlavě se spojily a záchvat paniky byl na světě. 

A tak jsem přemýšlela dál. 

Co když ti tři jeli autem od Plzeňský ulice nahoru a potkali Irenu, jak jde sama ulicí…? Co když zastavili a nabídli se, že jí svezou nahoru? 

Nastoupila by? Pravděpodobně ano, vždyť toho cápka znala od vidění. V takovém autě se klidně mohla válet i cívka s lepící páskou… Klidně mohli zajet na cestu, co vede do parku. Ve třech by hubenou Irenu klidně odnesli až bůhví kam. Tak by ani nemusely nikde po zemi být stopy zápasu. Jen jedna věc mně do toho mýho fantazírování nezapadala. Nevím, kdo byli ti další dva, ale Skálu přeci ségra znala. Muselo mu být jasný, že ho může prozradit. Vím, že je to hrozný, ale napadlo mně, že by bylo logický, kdyby Irenu úplně ,,sfoukli“… 

Z Golfu stojícího přede mnou vylétl nějaký papír a hned za ním cigaretový vajgl. Obojí skončilo na trávě vedle silnice. Jestli něco nesnáším, tak jsou to lidi, co dělají okolo sebe bordel a co si myslí, že ONI můžou všechno a každý je povinnej, uhnout jim z cesty a uklidit po nich… 

Nevím, co mně to napadlo, ale najednou jsem byla venku z auta a šla jsem směrem ke Golfu. Položila jsem jednu ruku na jeho střechu a sehnula se k otevřenému okénku. 

,,Ty vole, to snad je ta kráva né…“- hubenej blonďák na místě spolujezdce, kterého jsem nikdy neviděla na mě zíral s vytřeštěnýma očima a hubou dokořán. Ty oči měli zvláštní výraz. Jejich panenky měli jiný poměr k duhovce, než normálně bývá a mně došlo, že je sjetej po nějakým fetu. 

,,Drž hubu debile, to je její ségra!“- tohle byl mladej pan Skála. Plnou hubu žvýkačky, div že si nevykloubil sanici. Drze si mně prohlížel a jeho sebejistota byla k zblití. Pak se ozval mlaďas na místě řidiče – toho jsem taky neznala. 

,,Hele kočko, doufám, že ty nemáš taky krámy…?!“ 

Uvnitř auta vybuchl smích a mně vybuchl v hlavě ohňostroj. Víc důkazů jsem nepotřebovala slyšet. Hrábla jsem rukou dovnitř auta a chytila do prstů vlasy řidiče. Druhou rukou, kterou jsem měla položenou na střeše auta jsem chtěla hrábnout dovnitř taky, ale už jsem to nestihla. Ten hajzl, co jsem ho držela za vlasy zprudka otevřel dveře a já jsem odlítla s chomáčem vlasů v dlani a upadla jsem na silnici. Byla klika, že zrovna nic nejelo, jinak bych asi měla smůlu… 

No, tu jsem měla každopádně. V mžiku byli všichni tři venku z vozu a začali do mě kopat. Nevěděla jsem, co si mám chránit dřív, jestli hlavu, nebo břicho. Nakonec to bylo jedno. Bylo mně jasné, že mně jde o kejhák. Nebyl to hezkej pocit. 

Najedenou se ozval zvuk a mně zněl, jako hlas záchranné trubky. Byl to autobus, který troubil, protože jsme se mu motali v dráze. Jediná linka, která sem nahoru jezdí -číslo 123. Frajeři mě nechali na pokoji a mazali ke Golfu. Skála se ještě než odběhl, ke mně sklonil a zasyčel mně do obličeje -,,nic nám nedokážeš ty píčo! Táta má takový právníky, že skončíš ve cvokárně s tou svojí debilní ségrou…!“  

Stála jsem u mámy v obýváku a celá jsem se klepala. Ne ze strachu, ne od bolesti – ale vzteky. Nikdy jsem nezažila podobný pocit bezmoci, zoufalství a ponížení. Máma nebyla naštěstí ještě doma, měla ale přijít každou chvíli. Ani jsem nevěděla, jak jsem se k ní dostala. Vím, jen, že řidič toho autobusu otevřel přední dveře a ptal se mně, jestli jsem v pořádku a jestli nemá zavolat policajty. Vůbec si nepamatuju, co jsem mu řekla, vím jen, že zas dveře zavřel a odfrčel. 

Džíny byly v celkem v pohodě, jen jsem je oprášila, ale tričko bylo špinavý a potrhaný. Šla jsem k Ireně do pokoje a v její skříni jsem si půjčila jedno její. Litovala jsem, že jsem tam vozem. Měla jsem tak strašnou chuť na panáka, až bych brečela. Máma ale asi stejně žádnej alkohol doma neměla. Když jsem nemohla pít, tak jsem snad jen tak ze zvědavosti mrkla do skříňky v kuchyni. Nic moc jsem tam nenašla, tak jsem alespoň zbaštila nějaké sušenky – potřebovala jsem cukr do krve. Pak jsem si ale vzpomněla, že v jiné skříni u mámy bych měla mít ještě nějaké své věci. Ta skříň byla v garáži a tak jsem tam zašla. Potřebovala jsem se soustředit na něco – na cokoliv. Adrenalin po tom hnusném zážitku ještě pořád spaloval moje tělo a díky jeho přemíře v mé krvi se moje svaly stále nekontrolovatelně třásly. Ve skříni jsem opravdu pár svých věcí našla. Myslela jsem, že tam na dně najdu taky svoje činky – jednoručky a posilovací ,,péra“. To je takový to nářadí , co má dvě držadla spojená k sobě čtyřmi pružinami . Ty se dají v případě malé síly sundat z držadel a můžete cvičit jen s tolika, kolik jich dokážete natáhnout. Když jsem střílela závodně z luku, zvládla jsem tři pružiny. Nic moc, že jo. Ale tehdy jsem byla dorostenka, tak to zas tak malá síla nebyla… 

No, činky a péra jsem ve skříni nenašla, ale našla jsem tam něco jiného. Byl tam plátěný sáček. Vážil skoro deset kilo a jeho obsah při dotyku chrastil a cinkal. Ten pytel byl plný malých ocelových kuliček. Okamžitě jsem si vzpomněla, jak se kvůli nim táta s mámou hádali. Táta byl pytlák. A byl taky výbornej lukostřelec, to on mě přivedl k luku. Pytlačil, ale ne s lukem. Střílel hlavně bažanty a to jak na chalupě, tak tady v Praze. V kopci nad Košířema bylo v době mého dětství bažantů hodně a nějaký ten ,,kohout“, jak jim táta říkal se sem tam ozve z lesoparku i dnes. Táta je ale nestřílel lukem. Udělal si na to speciální prak a právě ty kuličky mu sloužily jako munice. Máma byla naštvaná, bála se, že někdo tátu udá a nejen že bude mít popotahovačky se soudy, ale hlavně ta ostuda byla pro mámu nemyslitelná. Táta dostal ty kuličky od nějakého svého kamaráda. Ten dělal někde ve fabrice a tam se vyráběla kuličková ložiska. Vzpomínám si, jak táta říkal, že od luku je k praku jen krůček a že ten, kdo to umí s lukem, prak je pro něho hračka… 

Taky říkal, že kdyby tou kuličkou dostal člověk  z rozumné vzdálenosti naplno zásah do hlavy, že by to asi byl jeho konec… 

Prak jsem našla pod sáčkem. Byla to krásná práce. Táta byl strašně šikovnej a s kovem to uměl. Tělo praku si vyfrézoval a později dohladil na brusce. Táta pracoval jako obráběč kovů v Motorletu a byl prý jeden z nejlepších, co tam kdy měli. Prak byl vyrobený z materiálu, ze kterého se vyrábějí součástky do letadel. Byl lehký, ale zatraceně pevný. Jeho rukověť se zdála zvláštní, ale to bylo sklopnou opěrkou.Ta se při střelbě opřela o předloktí ruky, ve které se prak držel. Přesně podobně vyrobené praky se prý prodávají v každém army – shopu. Sklopila jsem opěrku a zkušebně jsem natáhla gumu. Byla zpuchřelá a chtělo jí to vyměnit. V army – shopu se prý prodávají i náhradní gumy… 

Za pár minut jsem zase seděla v autě a v jeho kufru ležel těžký plátěný sáček. Prak jsem měla v kabelce na sedadle vedle sebe…  

Další kapitola a ukázka z mé knihy - ,,Cherchez la Femme"