Pro ukrajinské civilní oběti ruských zločinů můžeme udělat víc…

Současně s tím, můžeme udělat něco pro sebe, hlavně pro ty z nás, kteří stále nevěří, závidí, nenávidí a názorově stojí na straně, která není morálně ospravedlnitelná…

.

Denně slýcháme, nebo čteme ze zpravodajských médií, že tam a tam na Ukrajině ten den zahynulo tolik civilistů po ruském ostřelování, tam zase tolik, a z toho tolik a tolik dětí, těhotných žen, nebo starých nevinných lidí.

Většině lidí tyto informace stačí, aby v nich narůstal vztek na ruské okupanty, a ještě více narostla sounáležitost s těžce zkoušeným ukrajinským lidem.

Jsou ale mezi námi ještě jiní lidé, kteří to tak ani zdaleka nemají. Tací chodí na demonstrace pořádané proruským zrádcem svobody a lidských práv, Vrábelem, nebo dalšími z proruských zjevů, které se naoko zahalují do české vlajky, s hubou plnou keců o českém národu, o českém vlastenectví, aby ale spíše prostituovali Putinovi a jeho vražedné klice, protože to nejsou žádní čeští vlastenci, ale jsou to spíše než čecháčci, rusáčci…

Mezi demonstranty, kteří dopřávají sluchu výše uvedeným proruským agitátorům, jsou ti skalní, starší terminologií by se asi řeklo – kovaní, ale já chci věřit tomu, že jsou mezi nimi i lidé, kteří nejsou v jádru tak zlí, jako je vražedná politika Kremlu, chci věřit tomu, že jen nemají ty správné informace, respektive že nedokáží správně analyzovat ty informace, které když budou chtít vnímat, najdou všude, vždyť je jich všude přehršel.

Dospěl jsem k názoru, že (nejen) českému národu by bylo třeba nepředkládat v médiích jen suchá čísla civilních obětí, že by bylo třeba, jako praseti drbání, aby si novináři dali tu práci, a zjistili si o obětech mnohem více než to, že šlo o muže, ženy, nebo děti, a odkud tito byli/y.

Mám za to, že mnohým lidem, kteří dodnes závidí k nám došlým válečným ukrajinským uprchlíkům i nos mezi očima, že mnohým lidem, kteří dodnes bagatelizují ruská válečná zvěrstva na Ukrajině, že mnohým lidem, kteří nenávidí oběti, namísto toho, aby nenáviděli strůjce skutečného zla, by prospělo, kdyby se o obětech, třeba s několika denním zpožděním, chápu, že vše nejde on – line, dozvěděli mnohem více.

Snad by některé pomohlo přesvědčit, že nechodí na ty správné demonstrace, kdyby na vlastní oči viděli fotografie kdysi šťastných rodin, dětí, žen a starců, bez černých pásek přes oči, bez rozmazaných obličejů. Kdyby jim bylo jasně ukázáno, že ty oběti nejsou jen čísla, že mají jména, minulost, že měly kdysi práci, sny, že to nebyly žádné zrůdy se dvěma hlavami, které by si zasloužily zemřít.

Snad by někteří lidé potřebovali více slyšet o osudech těch obětí, jejich životní příběhy, třeba by potřebovali vidět, že to byli lidé stejně oblečení, jako jsou „oni“, že žili v domech podobných jejich domům, že byli stejně, jako „oni“ třeba účetními, prodavačkami, manažery, nebo dělníky ve fabrice. Mnozí by na vlastní oči asi potřebovali vidět fotografie dnes mrtvých ukrajinských dětí z dob, kdy žily, aby si mohli uvědomit, že ty děti jako by z oka vypadly jejich vlastním dcerám a synům.

Možná by některým Čechům při pohledu na ty dětské fotografie, a při srovnání s fotografiemi vlastních dětí, konečně docvaklo, co ty zprávy o ruské brutalitě znamenají. Snad by si někteří Češi konečně jasně uvědomili, že ty ukrajinské děti, které už nežijí, byly třeba brutálně znásilněné, umučené, roztrhané na kusy ruskými raketami i s tím plyšovým zvířátkem, co na fotce v dobách jejich žití držely ve svých rukách.

A víte co, já bych takovým lidem ukázal i ta jejich umučená, nebo na kusy roztrhaná těla a to barevně, aby si ten pohled dlouho pamatovali, třeba až zase budou příště cítit potřebu vyjádřit podporu všem těm Vrábelům a spol.

Myslím si, že mnozí lidé v naší zemi skutečně potřebují tu studenou sprchu.

Ano, zároveň si samozřejmě i uvědomuji, že u nás žije i dost takových lidí, které by ani takové zpravodajství nepřesvědčilo, že jejich závist, nenávist k Ukrajincům, že jejich příchylnost k Putinovi a jeho zločinům, je naprosto nevhodná, zbabělá a morálně naprosto neakceptovatelná a odsouzeníhodná, a dokonce je jim to jedno (že nechávám pozdravovat, pane Hewlite…).

Abych to uzavřel - slušným lidem, s přirozenou empatií a smyslem pro spravedlnost, by nebylo třeba tak detailních zpravodajských informací stran ukrajinských obětí, ale mnozí jiní by to opravdu potřebovali.

A kdyby to ale ani těm druhým k ničemu nebylo, pak jim budiž peklo, které mají sami ve svých černých duších, milostivo.

Možná by mnozí tací lidé potřebovali uvědomit si parafrázovanou větu, kterou lze přečíst u bran mnohých českých hřbitovů.

„Co Vy dnes jste, to i my jsme včera bývali, co my jsme dnes, to můžete být snadno i Vy – zítra…“

..