Otázka, která aktuálně rezonuje českou politickou scénou. A která zároveň v plné nahotě ukazuje její neskutečně žalostný stav...
Nouzový stav máme už přes půl roku, prodlužován byl už (tuším) šestkrát. Přesto vláda nemá scénář, který by jí umožnil řešit situaci i bez něj.
Ve své aroganci si vládní strany ani nepřipustily, že by se někdo odvážil jim nouzový stav neprodloužit. Vzpomeňme na minulé jednání o jeho prodloužení, kterého se prakticky nezúčastnil jediný ministr, kromě Blatného, který fakt musel. Kolikrát byl na těchto jednáních premiér?
Namyšlené ignorování opozice se teď vládě vrací. Je to facka, plivnutí do tváře.
Ale není to nic fatálního. Překvapení hejtmani, zaskočeni tím, že by najednou měla odpovědnost ležet na jejich přeplácených bedrech, už naznačili, že to budou oni, kdo vládě vrátí pravomoci, o něž zrušením nouzového stavu přišla.
A rozdělená společnost? Co by. Vždyť se vlastně nic nestalo. Pro čaulidi to bude další důvod semknout se kolem svého guru, pro zbytek národa se nic nezmění. Pár zoufalců si v pondělí trochu užije svobody a pak zase upadneme do tmy...
Myslíte, že příští vláda pochopí, že kovid tu s námi bude už napořád, a že žádné lockdowny a další "poručíme větru, dešti" na něj neplatí? Že jediným způsobem, jak se s ním vyrovnat, je zreformovat zdravotnictví, ale například i školství, tak, aby virus v budoucnu škodil co nejméně?
Potom budeme nouzový stav potřebovat fakt jen v krajní nouzi. Nestane se standardem, jako je tomu teď.
