Smutný důvod, proč se nebojím stávkovat

Dnes stávkují učitelé. Aspoň někteří.  Někdo nám drží palce, jiní nás mají za darmošlapy a nenažrance, kteří jim způsobili komplikace s hlídáním dětí. Někteří by nejradši stávky zakázali, jiní prý možnost stávky ani nemají...

Tu možnost mají všichni, i riziko následků nesou všichni stejné.

Nicméně ten paradox existuje. Někdo se může cítit být účastí ve stávce ohrožen, protože je nahraditelný. Učitelů chybí v současnosti okolo 6 tisíc. Šest tisíc míst je volných, šest tisíc míst s pracovní dobou (podle mnohých) 20 hodin týdně, s téměř 3 měsíci prázdnin (podle mnohých), a (do třetice podle mnohých) s královskými platy. Máte-li strach o své místo, pojďte dělat učitele. Ani účast ve stávce Vás neohrozí. Budete se mít královsky. Nebo Vás to neláká?

Ergo - učitelé mohou stávkovat s klidem i proto, že tu jejich práci, jejíž výhody jim všichni závidí, nikdo ve skutečnosti za ty peníze dělat nechce.

Čili není pravda, že až na zákonem stanovené výjimky někdo nemá možnost stávkovat. On se jen bojí, že by neobstál ve srovnání s těmi, kteří by Vás mohli nahradit. Učitelé se toho bát nemusí. Bohužel hlavně proto, že je nikdo nahradit nechce. Což ale není chyba jejich. Je to chyba systému. 

Součástí té chyby je i finanční podhodnocení.

Slyším a čtu tuny vzletného plácání s mraky důvodů, proč by měli učitelé držet hubu a krok, protože jiní musí stát 8 hodin v kolbence u pásu a hákovat, ani hlavu zvednout nesmí. Jak mají denní, noční, přesčasy a víkendy. Jak chodí domů utrmácení, že se sotva na gauč svalí...

Pokud vás to takhle baví, je to vaše věc. Ale potom si nestěžujte.

Pokud vás to neba, pojďte k nám! Jak už víte, máme úvazek 20 hodin týdně, 3 měsíce prázdnin, královské peníze, prakticky nemusíme nic umět, protože kdo jiný učí, než ten, kdo neumí, a ještě navíc se to zhruba každému druhému z nás nelíbí! 

Práce je tu jak na kostele!

Těšíme se na vás!