Palach - černé svědomí "horšolidí"

50 let po zoufalém činu Jana Palacha může, alespoň zatím, český občan skutečně říkat, co chce. Už jen proto jeho oběť rozhodně zbytečná nebyla. Sice to dost dlouho trvalo, ale nakonec se stalo.

Ale to, co na sebe prozrazují ti, co mluví, se neposlouchá moc dobře. 

Pravda, Jan Palach svým činem, svým nesmírně trýznivým odchodem, v podstatě lidi postavil před zásadní rozhodnutí. Buď půjdeš a naplníš můj odkaz, nebo jsi zbabělec, kolaborant, hřbet, který se skloní, sotva vzduchem zasviští bič. Ani nemusí dopadnout...

A to se mnoha lidem nelíbí. Možná se cítí vydíraní, Palachův čin považují za nůž na krku, cítí se připraveni o možnost volby.

Nebo si jen uvědomují, že opravdu jsou zbabělci, kolaboranti...  A jen si hledají záchytné body, aby svou zbabělost a předpokakanost nějak ospravedlnili. Ohánějí se tím, že Palach svého činu nakonec litoval, že vzkázal dalším pochodním, aby ho nenásledovaly. Že to stejně nemělo cenu. Že po nich přece nikdo nemůže chtít, aby se taky upálili.

Nikdo po nikom nechce, aby se upaloval.  Jediné, co Palach chtěl, a v čem jeho odkaz přesahuje do dnešních dnů, je to, aby se lidi vzpamatovali. Aby si vážili své svobody i svobody druhých, přemýšleli vlastní hlavou, nenechávali se opít Sputnikem, a že stát rovně stojí i za těch pár ran karabáčem, které člověk může utržit.

Odsoudit Palacha a jeho čin je alibistické a velmi pohodlné. Skoro stejně pohodlné jako nechat se zavřít do klece a každé ráno se těšit na misku šlichty, kterou možná někdo donese. 

Ale ne každý po tom touží. To je poselství Jana Palacha.