Malé nedělní zamyšlení jednoho ... (já bych to napsal, ale přesunuli by mě do Hyde parku)

V diskuzi pod mým posledním blogem mi pan Šik napsal: "Rozporuji Váš závěr. S internetem k žádnému chřadnutí nedochází, o čemž svědčí i Váš článek.". Naráží tím zjevně na text, který mám pod svojí fotkou.

A pokračuje:
"V poslední době se z těch blogerů a diskutujících, kteří byli epidemiology, stali lékaři, kteří ví jak léčit. Proč jen se Vašimi radami doktoři neřídí je naprosto nepochopitelné. Hezkou neděli".

Není první ani poslední, kdo mi (a nejen mně) něco takového píše. Když si člověk prochází diskuze pod jakýmikoliv články, zjišťuje, že tato univerzální odpověď se vyskytuje nejčastěji, formy jejího vyjádření jsou nejplamennější a přijetí plusy, srdíčky, palci nahoru a dalšími pozitivními znaky nejpočetnější. 

Jak se můžu já, který nejsem lékař, vyjadřovat k tomu, jak si představuji zdravotní péči, na kterou přispívám! No řekněte? To by si za chvíli každý cestující ve vlaku mohl klidně stěžovat, že má za sedačkou před sebou málo místa pro nohy! Nebo zákazník v obchodě, že mají tvrdej chleba nebo nemají mlíko! To by tak hrálo. Od čeho máme průvodčí a prodavačky! Ti jediní mají přece nárok mluvit do toho, co se bude prodávat a jak pohodlně budeme cestovat.

Je dobré vědět, kdo je blb. Je odvážné na něj ukázat, a je očistné být součástí celku, který umí blba identifikovat. Nikdo se na nic neptá, nikdo nehledá zdůvodnění. Panuje dokonalá harmonie. Seš blb, a to je axiom!, jak říká stará historka o jednom profesoru matematiky Strojní fakulty ČVUT. :-)

Ten profesor byl ras, ale spravedlivej. Když po marné snaze vydolovat ze zkoušeného studenta alespoň něco tohoto muže vyhodil, zaslechl, jak si student ulevil: "to je ale blb...".
"Pojďte sem, vraťte se, co jste to řekl?", zaburácel rozčileně profesor a hnal se ke studentovi.
"Vždyť jste to slyšel", opáčil student se sklopenou hlavou.
"Dokažte to!", hřímal rozčilený profesor a z očí mu šlehaly blesky.
Rozhozený student chvíli mlčel, pak zvedl hlavu, zpříma se podíval rozlícenému profesorovi do očí a odhodlaně pronesl: "To se nedokazuje, pane profesore, to je axiom!". A pro jistotu ustoupil o dva tři kroky dozadu, očekávaje pohromu.
Profesor však místo výbuchu hněvu složil levou ruku v bok, pravou se chytil za bradu, pak se mu rozjasnilo v očích, přistoupil k naprosto konsternovanému studentovi, položil mu ruku na rameno a pravil: "No vidíte, že jsem z Vás přece něco dostal. Dejte mi index!" A dal mu to za lidovku.

Nevím, jestli se to doopravdy stalo. Možná ano, možná ne, zkrátka říká se to. Nebo aspoň říkalo. Každopádně z toho plyne poučení:

Máte-li pocit, že jsem blb, a že se to nedokazuje, protože je to axiom, řekněte mi to teď, ať se pak v budoucnu nemusíte opakovat. A klidně mi tam připište, co je to axiom. Ale pokud máte pocit, že blba je zbytečné poučovat, nebo s ním dokonce ztrácet čas, zlobit se na Vás nebudu. Já si kolikrát myslím to samé.

Hezkou neděli!