Není to žádné překvapeni. Pátky pravidelně přinášejí zdaleka nejvyšší čísla z celého týdne, navíc roste počet upotřebených testovacích sad. A proč bez záruky?
1) Ke korekci čísel dochází denně. Zdůvodnění lze dohledat na stránkách ÚZIS, není třeba je opakovat.
2) Nemáme ani tušení, jak ta čísla vznikají. Obočí mi nadzvedává třeba skutečnost, že k 5.9.2020, 1.01 hod. víme přesně, kolik bylo zachycených nově nemocných, ale přesný počet testů známe pouze k 4.9.2020, 18.05 hod. Dodatečně je pak hodnota navýšena o cca 1 000 testů. Proč to tak je? Vždyť nejprve musí být proveden test a až po nějakém čase může být vyhodnocen. Logicky tedy nejdříve znám počet provedených testů a až potom počet pozitivních (negativních) výsledků. Vede mě to k další domněnce, za kterou mě možná spousta lidí sežere, ale zároveň nikdo nedokáže, že je nesprávná: Domnívám se, že administrativní chybou jsou výsledky testů získané mezi cca 18. a 24. hodinou každého dne započteny dvakrát. Než mi začnete nadávat do hlupáků, (Bednar a spol.), dokažte, že to není pravda.
Uvědomme si, že čísla, kterými jsme denně bombardováni, jsou skutečně vytažená k králiččího klobouku. Co o nich víme a nevíme, to jsem shrnul včera. Ani tolik nevadí, že jsou to čísla sesbíraná z množiny cca 10 000 lidí, což je cca 1 promile populace. Data s vysokou vypovídací hodnotou lze v rámci ČR získat i ze vzorku 10 x menšího. Jde o to, že ten vzorek musí být nějak popsán, musí splňovat základní parametry, a údaje musí být získány a zpracovány jednoznačně definovanou metodikou.
Za 6 měsíců, po které celá společnost nežije prakticky ničím jiným než děsem z koronaviru, nikdo, opakuji nikdo neodpověděl na tyto základní otázky:
1) Jak jsou vybíráni lidé k testování? Kolik z nich je vytrasovaných? Kolik je samoplátců? Kolik je příznakových (indikovaných ošetřujícími lékaři)? Kolik je naopak těch, kteří očekávají negativní výsledek testu (třeba aby mohli odjet do zahraničí)? Kolik testů je opakovaných (opakovaně provedených na téže osobě)? Proč tyto údaje nejsou součástí zprávy o stavu covidu?
2) Jaká je hranice virové nálože, kterou jsou ještě testy schopny detekovat? Jak moc jsou infekční ti, kteří pomocí použitých testů nejsou zachyceni, přestože virus mají?
3) Jaká je spolehlivost testů? Kolik procent pozitivních testů je "falešně pozitivních" (falešná negativita je vysoká, test zachytí pouze vysoké virové nálože - Dr. Dušek, ředitel ÚZIS)?
4) Jestliže je aktuální průměrný počet záchytů cca 600 z 12 000 testů, z nichž je drtivá většina navíc bezpříznaková a nemocí by prošla, aniž by si toho všimla, proč vůbec dochází k trasování? Proč ty skupiny hygieniků, kteří skutečně pracují do úmoru, ztrácejí čas tak neproduktivní činností? Kdo věří, že při otestování 1 promile populace zachytí hygiena všechny nově nakažené? To je přece nesmysl už na první pohled. Proč raději netestují reprezentativní vzorky populace, abychom měli skutečný přehled o tom, co je ta nemoc zač a jak vážnou hrozbu doopravdy představuje?
Místo toho, aby někdo odpověděl na tyto otázky, pracujeme s náhodnými neověřenými čísly bez vypovídající hodnotu. Na základě těchto doslova vylosovaných čísel:
1) zavíráme provozovny desítkám tisíc živnostníků, jejich rodiny připravujeme o živobytí a uvrháváme je do dluhových pastí,
2) zavíráme školy, děti připravujeme o vzdělání i sociální návyky, rodiče stahujeme ze zaměstnání a tím působíme další obrovské a nedozírné ekonomické škody,
3) rušíme kulturní, sportovní a společenské akce, jsme naháněni do zdí svých domovů, ze kterých můžeme vystrkovat své do hadru zabalené nosy pouze v určenou hodinu, v povoleném počtu a schváleným směrem
4) osekáváme své životy a přetváříme je na pouhé biologické přežívání, s pofidérní vizí že "Bude líp". Kdy? Až nebude virus?
Největší podíl na tomto marasmu ale nemají samotní politici, Prymulové a Maďaři, tesající se mezi sebou o teplá místečka a závodící, kdo z nich nasadí národu více náhubků, největší podíl mají novináři, ti takzvaní "hlídací psi demokracie". Ti, místo aby jako skuteční psi šli po politicích, kladli jim výše uvedené otázky a nepřestávali trhat, dokud nedostanou odpovědi, jako hyeny zalezli do nor svých redakcí a home officů, aby každý den vygůglili morbidnější zprávy o tom, jak covidem zasažení padají na ulicích, jsou nakládáni na kamiony vysokozdvižnými vozíky a zahrnováni buldozery v hromadných hrobech, aby závodili, kdo přinese drastičtější zprávu opatřenou co nejkrvelačnějším titulkem...
A my jako stádo ovcí jim to všem žereme.
Není divu, že jsme tam, kde jsme. Že stojíme jako trubky, už zase sháníme hadr na pysk a třeseme se, jestli tahle výplata nebude náhodou na dlouho poslední...
Jak dlouho si to necháme líbit?
